Proč jíst ŘEDKVIČKY? Vitamíny, účinky na zdraví a možnosti využití

Přestože se v minulosti nejednalo o nejoblíbenější druh zeleniny českých zahrádkářů, v posledních letech si ředkvičky díky své specifické chuti a zdravotním benefitům získávají mezi pěstiteli stále větší popularitu. Prozradíme, kde se u nás ředkvičky vlastně vzaly, jaké obsahuje ředkvička vitamíny a jaké mají ředkvičky účinky na lidský organismus.

Botanická charakteristika

Ředkev setá (Raphanus sativus) je rostlinný druh z čeledi brukvovité, kam se řadí také brokolice, květák, kedlubna nebo třeba bílé a červené zelí. Zahrnuje jednoleté nebo dvouleté byliny známé hlavně pro své kořeny, které mohou mít různé barvy a tvary (bulva, hlíza nebo vřetenovitý kořen). Typicky přitom bývají zakončeny úzkým nitkovitým koncem.

Ve vhodných podmínkách dorůstá ředkev setá zhruba do výšky 0,2 až 0,6 metru, ale v některých případech může dosahovat i výšky 1 metru. Po výsevu nejprve rostlina tvoří růžici přízemních listů, které bývají řapíkaté, na okraji zubaté a na vrcholu tupé nebo špičaté, zatímco jejich obrys je obvejčitý nebo kopisťovitý. Potom se objevuje podzemní část, kterou lidé s oblibou konzumují.

Během další fáze pak dochází k růstu kvetoucí lodyhy, která je větvená a na bázi typicky červeně naběhlá. Lodyžní listy bývají skoro přisedlé a kopinaté nebo vejčité. Květenství je hroznovité, přičemž typicky mívá ředkvička květy bílé, růžové nebo nachově zbarvené. Co se týče plodů, jedná se o vejcovité až kuželovité vícesemenné nažky se zobánkem.

Historie

Ředkev setá patří mezi prastaré kulturní plodiny, jejichž původ není přesně známý. Dnes je sice rozšířená prakticky po celém světě, ale neexistuje příliš mnoho záznamů, které by pomohly objasnit její historický vývoj a domestikaci. Botanikové se ovšem domnívají, že daná rostlina původně pochází z jihovýchodní Asie, kde se v přírodě podařilo najít divoké formy ředkve seté.

Za sekundární centra, kde se objevily různé varianty ředkví, dnes lidé považují především střední Čínu, Indii a oblast Střední Asie. Kromě toho ji ovšem znali a používali také staří Egypťané a jako kulturní rostlina se hojně vyskytovala i ve Středomoří. V historických záznamech se pak ředkvičky začaly objevovat v období kolem třetího století před naším letopočtem.

Zemědělci ve starém Řecku a Římě popsali řadu různých kultivarů, konkrétně ředkvičky malé i velké, kulaté i podlouhlé, ale také pálivé ředkvičky i ty jemné. Podle všeho přitom byla ředkev také jednou z prvních evropských plodin, které si našly cestu do Ameriky. V českých zahradách se nicméně objevila poměrně pozdě, a to údajně až během 18. století.

Varianty ředkve seté

Ačkoliv to mnozí lidé netuší, ředkev setá je dnes dostupná v mnoha různých podobách. Jednotlivé variety se pěstují jako kořenová zelenina, přičemž na našem území je samozřejmě nejznámější klasická červená ředkvička s bílou dužinou, ale v asijské kuchyni se hojně využívá také daikon a setkat se můžete i s dalšími zajímavými alternativami, jako je ředkev černá.

Jelikož existuje obrovské množství různých kultivarů ředkve seté, které se navzájem liší svými vlastnostmi, rostliny řadící se k tomuto druhu jsou často rozdělovány do několika skupin (tzv. vnitrodruhové taxony). Konkrétně sem patří například:

• ředkev setá letní (Raphanus sativus var. sativus),
• ředkev setá zimní (Raphanus sativus var. hybernus),
• ředkev setá ředkvička (Raphanus sativus var. radicula),
• ředkev setá bílá neboli daikon (Raphanus sativus var. longipinnatus),
• ředkev setá černá (Raphanus sativus var. niger),
• ředkev setá olejná (Raphanus sativus var. oleifera),
• Raphanus sativus var. indicus.

Klasická ředkvička je kořenová zelenina botanicky klasifikovaná jako varieta ředkve seté letní (Raphanus sativus var. sativus). Na zahradě si ale samozřejmě můžete vypěstovat i jiné zajímavé varianty. V průběhu času bylo přitom vyšlechtěno mnoho různých hybridů, které se navzájem liší svým vzrůstem, ale i tvarem, barvou nebo pikantností konzumovaných kořenů.

V závislosti na konkrétní odrůdě mohou být kořeny ředkve kulovité, oválné, válcovité, vřetenovité nebo protáhlé. Co se týče zbarvení, existuje bílá ředkvička, růžová ředkvička, červená ředkvička nebo třeba hnědá ředkvička, ale k dostání jsou i žluté ředkvičky, fialové ředkvičky a černé ředkvičky. Vnitřek ale mívá vždy bělavý odstín, někdy s nádechem do růžova.

Hojně pěstované odrůdy:

• ředkvička Cherry Belle – jasně červené, kulaté plody,
• ředkvička Faraon – šarlatově červené, kulaté plody,
• ředkvička Lada – temně červené, kulaté plody,
• ředkvička Viola – fialové, kulovité plody,
• ředkvička Kvarta – tmavě červené, ploše kulovité plody,
• ředkvička Ria – světle červené, kulaté plody,
• ředkvičky Slavia – červenobílé, kulaté plody,
• ředkvička Stela – jasně červené, kulaté plody,
• ředkvička Vinara F1 – tmavě červené, kulovité plody,
• ředkvička Rampouch – bílé, protáhlé plody,
• ředkvička Zlata – žluté, kulaté plody.

Co obsahují ředkvičky?

Přestože se jim někteří lidé vyhýbají, ředkvičky jsou ve skutečnosti zdravé a nízkokalorické. Na 100 gramů jedlé části obsahují pouze 15 kilokalorií, a proto patří mezi oblíbené potraviny při hubnutí. Navíc představují zdroj mnoha cenných látek, kam patří především bílkoviny a vláknina. Jsou ovšem bohaté i na minerální látky, jako je draslík, hořčík, vápník, železo, mangan nebo fosfor.

Kromě těchto živin pak obsahují ředkvičky vitamíny, které jsou pro lidský organismus velice prospěšné. Konkrétně se jedná hlavně o vitamín C, jenž posiluje imunitní systém. Dále se zde však nachází také vitamín E, vitamín A či vitamíny řady B (thiamin neboli B1, riboflavin neboli B2, niacin neboli B3, pyridoxin neboli B6 a kyselina listová neboli B9).

Za lehce štiplavou chuť a typické ředkvičkové aroma jsou zodpovědné hořčičné oleje, kterým lékaři připisují také řadu zdravotních benefitů. Řadí se mezi glukosinoláty a pomáhají chránit rostlinu před býložravci. Ve větším množství jsou nicméně obsaženy pouze v ředkvičkách pěstovaných na záhonku, protože ty ve skleníku postrádají přirozené nepřátele, rychleji rostou a jsou vystaveny jiným vlivům.

Proč jíst ředkvičky?

Marně přemýšlíte, jakým způsobem ovlivňují ředkvičky zdraví člověka a zda je jejich konzumace pro člověka prospěšná? Díky hořčičným olejům má tato zelenina typicky ostrou chuť, specifické aroma, ale i pozitivní vliv na lidský organismus. Mezi hlavní benefity se přitom řadí hlavně její antimikrobiální účinky, ale ředkvičkám se často připisují i antikarcinogenní vlastnosti.

Hořčičné oleje působí v dutině ústní, v žaludku nebo třeba ve střevech. Jsou přitom prospěšné třeba pro dospělé pacienty, jejichž organismus není schopný vytvářet dostatečné množství žaludečních šťáv, a zároveň pomáhají zbavovat žaludeční sliznici bakterií a plísní. Díky tomu skvěle fungují jako lék proti chronickým průjmům a člověka zbavují ředkvičky nadýmání i dalších potíží.

Aby toho nebylo málo, látky obsažené v ředkvičkách také ředí hleny, usnadňují odkašlávání a působí antisepticky v oblasti ústní dutiny a nosohltanu. Proto je jejich konzumace prospěšná třeba při nachlazení. Velice důležité jsou ovšem i vitamíny v ředkvičkách. Například vitamín C v kombinaci s vitamínem E a betakarotenem brání tělo před škodlivými volnými radikály a posiluje imunitu.

Svou roli zde ovšem hraje i přítomná vláknina, která pozitivně ovlivňuje střevní mikroflóru. Konzumace ředkviček urychluje průchod natrávené potravy ve střevech, což odstraňuje zácpu a další zdravotní problémy. Daná zelenina ale zároveň podporuje prokrvování, funguje jako antimykotikum a díky sloučeninám, jako je glukosinolát a isothiokyanát, pomáhá regulovat hladinu cukru v krvi.

Vlivem obsaženého vápníku a dalších účinných látek působí ředkvičky močopudně a fungují jako prevence proti ledvinovým, močovým a žlučovým kamenům. Jejich konzumace také zvyšuje produkci adiponektinu, což je hormon, jehož vyšší hladiny chrání člověka před inzulinovou rezistencí. Dále v ředkvičkách najdete látky, jež podporují funkci jater a ledvin a pomáhají vyplavovat toxiny z těla.

Jelikož mají ředkvičky kalorie poměrně nízké, často si je dopřávají lidé, kteří se snaží snížit svou tělesnou hmotnost. Přesto byste to ale neměli s ředkvičkami přehánět, jelikož ve větším množství mohou obsažené látky narušit metabolismus jódu a funkci štítné žlázy. U pacientů trpících jaterními chorobami se pak mohou objevit záněty nebo jiné potíže.

Na co jsou dobré ředkvičky?

Ředkvičky se používají především v kuchyni, kde se nejčastěji zpracovávají jejich bulvy a hlízy, ale při troše snahy můžete zužitkovat také jejich mladé lístky. Zatímco některé druhy jsou na chuť spíše jemné a lahodné, jiné naopak bývají velice peprné, což ne každý člověk ocení. Na jejich výslednou chuť nicméně mohou mít vliv i pěstební podmínky, množství vláhy nebo počasí během vegetace.

Jelikož ředkvičky prostřednictvím tepelné úpravy ztrácejí svou typicky štiplavou chuť i zdraví prospěšné látky, nejčastěji se konzumují v syrovém stavu. Před konzumací se ovšem doporučuje zeleninu důkladně omýt a očistit, zbavit ji stonků i kořínků a případně ředkvičku celou oloupat (to vyžaduje hlavně černá ředkvička).

Ředkvičky můžete jíst celé, nakrájené i nastrouhané, přičemž nejlepší jsou vždy čerstvě utržené. Zároveň byste měli vědět, že se nedají příliš dlouho skladovat, protože poměrně rychle vadnou, takže byste je měli zpracovat co nejdříve. Pokud je necháte rozkrájené nebo nastrouhané dlouho ležet, ztratí svou vůni, chuť i obsažené vitamíny. Můžete je ovšem naložit, díky čemuž vydrží déle.

Někteří lidé konzumují ředkvičky jen tak jako chutnou svačinu, ale jiní dávají přednost třeba několika krajícům chleba s máslem a s plátky ředkviček. Kromě toho se ovšem syrové ředkvičky hodí pro zpestření různých salátů, připravují se z nich skvělé ředkvičkové pomazánky a skvěle poslouží také jako obloha chlebíčků, součást jednohubek nebo příloha k masu.

Samozřejmě si ale můžete dopřát i tepelně upravené ředkvičky, a to na mnoho různých způsobů. Připravuje se z nich třeba ředkvičková polévka a přidávají se také do masových pokrmů nebo do omáček. To samé pak platí pro najemno nakrájené lístky ředkviček, které se hodí jako koření a doplňující ingredience do salátů nebo polévek. Také se však připravují jako špenát.