Slivoně

Přemýšlíte, jak se nazývá ovocná dřevina, jež planě roste u vás za domem a každoročně vám poskytuje chutné peckovice? Nebo snad hledáte pro svou zahradu stromek či keř, který vám bude dělat radost bohatou úrodou ovoce vhodného pro kuchyňské zpracování? V tom případě by odpovědí na vaše otázky mohl být některý druh slivoní, které jsou mezi zahrádkáři velice oblíbené.

Co jsou slivoně?

Pod názvem slivoň (latinsky Prunus) se ukrývá rozsáhlý rod dřevin, který se řadí do čeledi růžovité (Rosaceae). Ačkoliv to mnozí netuší, zahrnuje celou řadu oblíbených ovocných stromů, které se hojně pěstují na zahradách kolem rodinných domů, jako je švestka, třešeň, višeň, meruňka nebo broskvoň, ale i velké množství planě rostoucích druhů, kam se řadí trnka, střemcha nebo turecká višeň.

Jak vypadají slivoně?

Vzhledem k tomu, že se jedná o velice rozsáhlý rostlinný rod, jistě není překvapením, že zahrnuje jak opadavé, tak i stálezelené dřeviny. Může se přitom jednat o nízké, středně vzrostlé i vysoké stromy dorůstající do výšky 5-25 metrů, vícekmenné, bohatě větvené stromky, keře, klonální porosty, ale i keříky, jejichž výška nepřesahuje 30 centimetrů.

Stromy a keře patřící do rodu slivoň se dožívají poměrně nízkého věku (řádově se jedná o desítky let). Výjimkou je třeba meruňka japonská nebo třešeň ptačí, které mohou růst klidně i několik stovek let. Kořenový systém je v případě stromů kůlovitý a bohatě větvený, sahá poměrně hluboko a vyznačuje se arbuskulární mykorhizou.

Díky kořenové výmladnosti, která je pro některé druhy slivoní typická, mohou dané dřeviny vytvářet polykormony. Jde o růstovou formu, kdy z jediného podzemního systému vyrůstá několik oddělených nadzemních částí, které působí jako populace většího množství rostlin. Příkladem je třeba slivoň trnka, která je mezi zahrádkáři známá také jako trnka obecná.

Pokud jde o charakteristický vzhled slivoní, tyto stromy a keře se vyznačují hlavně jednoduchými, střídavými listy, jejichž čepele mají obvykle kopinatý nebo vejčitý tvar a zubaté, pilovité nebo skoro celokrajné okraje. Na řapíku nebo na spodní straně se pak často nachází nektariové žlázky. Kůra slivoní bývá v mládí hladká, ve stáří se však kroutí, odlupuje nebo puká a mění se na borku.

Typickým znakem slivoní jsou i oboupohlavné květy, které často příjemně voní. V závislosti na konkrétním druhu mohou vyrůstat samostatně, nebo jako součást květenství, kterými jsou okolíky, chocholíky či hrozny. Většinou rozkvétají ještě před vyrašením listů nebo společně s nimi, obsahují pět kališních i korunních lístků a jejich barva se pohybuje od bílé přes růžovou až po červenou či fialovou.

Co se týče opylování, květy mohou být samosprašné i cizosprašné, což je nutné vzít v úvahu při výsadbě konkrétního druhu slivoně. Plodem jsou pak peckovice různých tvarů, velikostí a barev, které si lidé velice oblíbili nejen pro přímou konzumaci, ale také jako ovoce vhodné pro přípravu řady různých pokrmů či zavařenin. U planých druhů jsou drobnější, u pěstovaných kultivarů naopak větší. Dužina je typicky jedlá, ale na některé druhy je nutné dávat pozor (bobkovišeň, střemcha).

Kde rostou slivoně?

Slivoně jsou rozšířené kosmopolitně, ale za centrum jejich výskytu můžeme označit mírné a subtropické oblasti na severní polokouli. Objevují se prakticky v celé Evropě, v Asii i v Severní Americe, ale v menším měřítku se s nimi můžete setkat také v tropech Indočíny, v jihovýchodní Asii, v Jižní Americe, v Africe (včetně Madagaskaru) a dokonce i v Austrálii či na Novém Zélandu.

Stanoviště, která zástupci rodu slivoň obývají, jsou poměrně různorodá. Stromové druhy rostou hlavně v nížinných deštných lesích tropů a v opadavých či poloopadavých lesích mírného pásma i na jejich světlých okrajích. Keře pak mohou tvořit lesní podrosty, ale objevují se také na místech, která jsou na plném slunci či v polostínu (křovinaté lesostepi a stepi), nebo v horských oblastech.

Co se týče půdy, slivoně zvládají téměř jakoukoliv zeminu, až na ty těžké jílovité a trvale zamokřené. Některé druhy jsou dokonce schopné snášet i dlouhodobější sucho. Kulturně pěstované slivoně nicméně vyžadují spíše hlubší a dostatečně humózní půdy a mnohé z nich jsou vápnomilné (tedy kromě broskvoní).

Nejčastější druhy slivoní

Počet taxonů, které podle botaniků patří do rodu slivoň, se dnes pohybuje kolem 500. Toto číslo zahrnuje nejen samostatné druhy, kterých je kolem dvou stovek, ale i řadu kříženců a různých poddruhů. Nejčastěji se pak dělí do tří samostatných podrodů (Padus, Cerasus a Prunus), které se navzájem v některých vlastnostech liší.

Podrod Padus

Tato bazální větev je hojně rozšířená na mnoha místech po celém světě, a to včetně tropů. Typickým znakem jejích zástupců jsou přitom hroznová květenství s větším množstvím drobných květů. Zároveň se jedná o jediný podrod slivoní, který zahrnuje stálezelené dřeviny s tuhými kožovitými listy. Řadíme sem například následující druhy:

• slivoň africká (Prunus africana),
• bobkovišeň lékařská (Prunus laurocerasus),
• bobkovišeň portugalská (Prunus lusitanica),
• střemcha obecná (Prunus padus),
• střemcha pozdní (Prunus serotina),
• střemcha viržinská (Prunus virginiana).

Podrod Cerasus

V tomto případě se jedná o podrod slivoní, který zahrnuje veškeré třešně, višně, sakury a příbuzné dřeviny. Největší druhovou rozmanitostí se vyznačuje východní Asie, kde jsou tyto stromy a keře velice oblíbené. Konkrétně sem můžeme zařadit třeba tyto druhy:

• třešeň ptačí (Prunus avium),
• třešeň křovitá (Prunus fruticosa),
• třešeň chloupkatá (Prunus subhirtella),
• třešeň himálajská (Prunus cerasoides),
• višeň obecná (Prunus cerasus),
• višeň turecká (Prunus mahaleb),
• sakura ozdobná (Prunus serrulata),
• slivoň vykrajovaná (Prunus emarginata).

Podrod Prunus

Poslední ze tří rozlišovaných podrodů je velice obsáhlý. Jednotlivé druhy, které do něj patří, se tak dělí ještě do několika sekcí, jako je například sekce Amygdalus (mandloně), sekce Persica (broskvoně), sekce Armeniaca (meruňky) nebo sekce Prunus („pravé“ švestky a slivoně). Mezi oblíbené druhy patří:

• mandloň obecná (Prunus dulcis),
• broskvoň obecná (Prunus persica),
• meruňka obecná (Prunus armeniaca),
• meruňka japonská (Prunus mume),
• meruňka sibiřská (Prunus sibirica),
• třešeň japonská (Prunus japonica),
• višeň plstnatá (Prunus tomentosa),
• slivoň švestka (Prunus domestica),
• slivoň slíva (Prunus insititia),
• slivoň bluma (Prunus domestica subsp. pomariorum),
• slivoň renklóda (Prunus domestica subsp. italica),
• slivoň mirabelka (Prunus domestica subsp. syriaca),
• slivoň trnka (Prunus spinosa),
• slivoň vrbová (Prunus salicina),
• slivoň myrobalán (Prunus cerasifera).

V české květeně je původních pouze šest druhů slivoní. Sem patří třešeň ptačí, trnka obecná, střemcha obecná, višeň mahalebka, třešeň křovitá a mandloň nízká (ta je ovšem na našem území kriticky ohrožená). Existuje však řada dalších druhů, které zde postupem času zdomácněly, kam se řadí slivoň myrobalán a slivoň slíva, nebo příležitostně zplaňují, což je třeba slivoň švestka.

Jaké mají slivoně využití?

Slivoně dnes patří mezi velice oblíbené dřeviny, které si našly řadu využití. Jednou z oblastí, kde hrají důležitou roli, je samozřejmě gastronomie. Plody různých slivoní se totiž řadí mezi nejoblíbenější ovocné druhy, a to nejen díky jejich skvělé chuti, ale také pro velké množství dostupných odrůd a obsažené látky, kam patří hlavně antioxidanty, vitamíny a minerály.

Ovoce vypěstované na slivoních se dá konzumovat v čerstvém stavu, ale skvěle se hodí také pro výrobu kompotů, džemů, sirupů, omáček nebo povidel. Zralé plody se mohou rychle kazit, a proto se často suší, mrazí nebo kandují. Kromě toho se mohou stát základem chutných dezertů, přidávají se do ovocných knedlíků a využívají se také v cukrařině (například při výrobě marcipánu).

Plody slivoní se dále hojně používají při výrobě alkoholických nápojů. Velké množství peckovin se po prokvašení destiluje na ovocné pálenky, jako je například slivovice či meruňkovice. Oblíbené jsou pak i destiláty z třešní, višňovka nebo griotka, pálenka persico, likér Amaretto, ovocné víno z trnek nebo belgické pivo Kriek Lambik, kam se přidávají višně.

Kromě potravinářství však mají slivoně i další využití. V době květu jsou na pohled velice atraktivní, a proto bylo vyšlechtěno mnoho ozdobných kultivarů. Některé druhy mohou plnit okrasnou funkci i na podzim, když se jejich listy vybarví. Vybrané dřeviny pak bývají vysazovány jako parkové solitéry, součást alejí, předsadba pro vyšší stromy, živé ploty nebo porost skalek. Při větších krajinářských úpravách se slivoně díky bohatému kořenovému systému hodí pro zpevňování svahů a břehů.

Jelikož je dřevo mnohých druhů pevné, tvrdé a hezky zbarvené, je velmi ceněné v uměleckém řezbářství a truhlářství. Vyrábí se z něj dýhovaný nábytek, hudební nástroje, dřevěné šperky, dýmky či dekorační předměty. Je ovšem i vysoce výhřevné, takže se hodí ke grilování a uzení. Mimo jiné pak mají některé druhy slivoní velký kulturní význam hlavně ve východní Asii. Z jader mandloní či švestek se navíc lisuje olej používaný ve farmacii, kosmetice a parfumerii.

Aby toho nebylo málo, slivoně patří také k významným medonosným rostlinám, které včelám nabízí velké množství nektaru a výživného pylu. Někdy také hostí producenty medovice, což jsou především některé mšice, a zároveň se stávají živnými rostlinami pro širokou škálu motýlů. Sem patří hlavně babočka jilmová, otakárek ovocný nebo ostruháček švestkový.

Pěstování slivoní

V Mezopotámii a starověké Číně se slivoně pěstovaly pravděpodobně již 2000 let před naším letopočtem, což znamená, že se řadí mezi velice staré kulturní rostliny. Cílené pěstování vybraných slivoní se pak na evropském území prosadilo díky Římanům, kteří tento zvyk pochytili při výbojích směrem na východ. S sebou si přivezli sazenice broskví, meruněk a švestek

Pokud jde o vhodné podmínky, slivoně typicky vyžadují lehčí, dobře propustnou a humózní půdu a v mnoha případech také teplejší, chráněné polohy. Rostou poměrně rychle, postupně začínají vyžadovat přihnojování a zahrádkáři okolní zeminu také přiměřeně vápní.

Odrůdy určené pro hospodářské účely se množí hlavně vegetativně roubováním, řízkováním a očkováním, a to na různé podnože. K těm nejpoužívanějším se u nás řadí slivoň myrobalán, jelikož se dobře přizpůsobuje půdním podmínkám a rychle roste. Dále se pak jedná o Wangenheimovu švestku a její křížence, St. Julien A nebo o podnože MY-BO-1 a MY-KL-A (z myrobalánu).

Choroby a škůdci

Zahrádkáři se často ptají na to, zda existuje něco, co může jejich pěstované slivoně ohrozit. Mezi nejčastější choroby se řadí například monilióza, houbová skvrnitost a kadeřavost nebo třeba různé bakteriální spály. Velké nebezpečí pak představuje šarka, což je virové onemocnění přenášené hlavně mšicemi, a při rychlém střídání teplot v zimě mohou slivoně trpět mrazovými trhlinami a klejotokem. Pokud jde o škůdce, problém mohou představovat obaleči, ale i vrtule třešňová.