Co je Agrolesnictví a jak (ne)funguje?

V posledních letech se ve vztahu k zemědělské produkci hodně skloňuje agrolesnictví, což je způsob hospodaření, jenž kombinuje výsadbu dřevin s pěstováním různých plodin nebo s chovem zvířat. Prozradíme, jak agrolesnictví funguje, jaké má agrolesnictví výhody a nevýhody, kde najdete uskutečněné projekty agrolesnictví a jak na takový systém v našich končinách získat dotaci.

Co je agrolesnictví?

Agrolesnictví představuje způsob hospodaření na zemědělské či lesní půdě, jenž na jednom pozemku efektivně kombinuje pěstování dřevin s vybranou formou zemědělské produkce, a to buď prostorově, nebo časově. Hlavní podmínkou je zde to, že složky agrolesnického systému (dřeviny, plodiny, zvířata) musí být pěstovány nebo chovány s hospodářským a/nebo environmentálním záměrem.

Agrolesnické principy lidé využívali prakticky již od počátků zemědělství. Svou roli při kombinování lesní a zemědělské výroby samozřejmě hraje i člověk, který zde zaujímá postavení aktivního hospodáře, správce krajiny i odběratele výsledných produktů. Kromě toho se pak samozřejmě agrolesnictví pojí s určitým přístupem člověka k přírodě a okolní krajině.

Tímto způsobem pak vznikají specifické agrolesnické systémy (ALS) a hovoří se také o různých agrolesnických praktikách. Hlouběji se přitom o kombinované pěstování dřevin se zemědělskou produkcí zajímá vědní obor, jenž se také označuje termínem agrolesnictví. Ten zkoumá fungování agrolesnických systémů a jejich přínosy pro člověka i přírodu, ale zároveň se soustředí také na možnosti jejich inovace.

Výhody agrolesnictví

Dřeviny v agrolesnických systémech pomáhají rozčlenit větší půdní bloky na menší samostatné oblasti, tlumí silné větry a pomáhají zachycovat odvátou půdu nebo třeba sníh. Zlepšují infiltraci srážek do půdy a zachycují vláhu, úspěšně tak brání vodní a větrné erozi a také fungují jako ochrana proti negativnímu vlivu přívalových dešťů.

Obecně pak mají stromy schopnost snižovat výkyvy lokálního klimatu a jejich hluboké kořeny zmírňují znečištění půdy dusičnany i smývání živin z polí a pastvin do vodních toků nebo podzemních vod. Díky ukládání uhlíku v dřevní hmotě (ale i pod zem) a pohlcování oxidu uhličitého pak samozřejmě přispívají ke snižování emisí skleníkových plynů.

Kromě toho stromy poskytují vegetační pokryv, zlepšují půdní strukturu a zvyšují ve svém okolí podíl organické hmoty. Pomocí svých hlubokých kořenů získávají živiny i z větších hloubek a vytahují je do svých nadzemních částí, ale spolu s opadem listů je zase vrací do povrchových vrstev půdy. Takto poskytují potřebné látky půdním organismům a podporují koloběh živin v přírodě.

Výsadba stromů v blízkosti zemědělských plodin nebo na pastvinách zároveň pomáhá vytvořit vhodné prostředí pro přidruženou faunu a flóru, takže se zvyšuje místní biodiverzita (podzemní i nadzemní). Tímto způsobem také vznikají úkryty pro dobytek, které zvířatům poslouží hlavně v případě extrémních veder nebo během špatného počasí.

Kromě toho vysazené dřeviny slouží jako útočiště nebo potrava pro další živočichy vázané na zemědělskou krajinu. Sem patří například opylovači a drobní savci, ale může se jednat také o hnízdiště pro ptáky, kteří se živí škůdci pěstovaných plodin. Neoraná zemina pod stromy pak poskytuje prostor pro společenství organismů žijících v půdě (edafonu), kteří mohou po orbě znovu kolonizovat polní oblasti.

Agrolesnictví má také prokázaný vliv na druhovou pestrost a kromě toho snižuje stres u zvířat, která mají na pastvě větší výběr míst, kam se mohou uchýlit. Pro farmáře a pastevce se pak pěstované stromy mohou stát zdrojem ovoce, ořechů nebo dokonce i stavebního materiálu a paliva. Podle průzkumů se navíc lidem krajina s porosty dřevin líbí také po vizuální stránce.

Nevýhody agrolesnictví

K největším negativům agrolesnických systémů se z dnešního pohledu řadí hlavně nižší uplatnění mechanizace a vyšší nároky na lidskou práci. Za diskutabilní pak někteří považují vzájemnou interakci vysazených dřevin a pěstovaných plodin. Pokles produkce nicméně mohou vyvažovat jiné ukazatele, které souvisí s udržitelností a adaptabilitou systémů.

Dále je nutné myslet také na péči o vysazené dřeviny, což souvisí nejen s jejich výsadbou, ale také s dalším prořezáváním, sbíráním plodů nebo kácením. Na cílových plodinách vypěstovaných na zemědělské půdě je někdy možné pozorovat škody související s padáním větví nebo celých stromů. Pokud navíc dojde k výraznějšímu nárůstu vlhkosti, mohou se na místě rozvinout houbové choroby.

Agrolesnické systémy se nicméně s tradičním zemědělstvím nebo lesnictvím špatně porovnávají. Problém zde představují třeba odlišné přírodní podmínky, hodnocení produkce u odlišných produktů (pěstované plodiny, dřevo) nebo doba hodnocení. Konkrétních výsledků je tak prozatím nedostatek.

Typy agrolesnictví

Agrolesnictví lze provozovat různými způsoby. Každý z nich se v něčem liší a samozřejmě má i své výhody a nevýhody, takže je nutné předem zvážit, jaké má člověk možnosti a co od tohoto systému vlastně očekává. Na evropském území momentálně rozlišujeme hned několik druhů agrolesnických systémů, přičemž ty nejvýznamnější z nich vypadají následovně:

• silvopastorální agrolesnictví (silvopastevní agrolesnictví) – kombinace stromů a pastvy,
• silvoorebné agrolesnictví – kombinace stromů a polních plodin,
• různé lineární výsadby – živé ploty, větrolamy a pobřežní pásy.

Silvopastevní agrolesnictví

O tomto způsobu hovoříme ve chvíli, kdy spojujeme dřeviny s pastvinami. Konkrétně se tedy jedná o pěstování stromů na trvalých travních porostech, což se vhodně kombinuje s chovem hospodářských zvířat. Tyto agrolesnické systémy přitom mohou vznikat v původních lesích, ale i na původních zemědělských plochách. Konkrétně pak vypadají například takto:

• vypásané sady – jde pravděpodobně o nejrozšířenější variantu,
• lesní pastva – v tomto případě jde o chov dobytka v lese, což zahrnuje hlavně skot, prasata nebo třeba ovce,
• pastva na plochách porostlých dřevinami – sem patří agrolesnické aktivity prováděné na plochách, kde koexistuje pasoucí se dobytek s rozptýlenými dřevinami, přičemž někdy se tomuto způsobu říká také pastva v krajině parkového typu.

Stromy umístěné na pastvinách a jiných travních plochách určených k chovu zvířat mají pozitivní vliv na lokální mikroklima. Poskytují zvířatům úkryt v případě nepříznivého počasí a zároveň vytváří stín, kam se mohou během větších veder schovat. Také ovšem snižují proudění větru a mohou být pro zvířata zpestřením stravy.

Mezi doporučené silvopastevní systémy patří například pěstování cenných druhů lesních dřevin nebo vysokokmenných ovocných stromů na pastvinách. V rámci produkce dřeva jsou ideální hlavně běžné listnaté lesní dřeviny, jako je dub, jasan, javor, ořešák či třešeň ptačí, zatímco ovocné dřeviny poskytují pěstitelům chutné plody.

Silvoorebné agrolesnictví

Druhý typ agrolesnických systémů kombinuje stromy s ornou půdou. Na rozdíl od předchozí varianty zabírají silvoorebné plochy v Evropě spíše menší rozlohu. Jedná se přitom hlavně o liniové výsadby stromů v kombinaci s rostlinnou produkcí, jež zahrnuje obilniny nebo třeba okopaniny. Místo určené k pěstování dřevin pak tvoří asi 5–25 % celkové pěstební plochy.

Silvoorebné agrolesnictví se dnes realizuje například v podobě liniových výsadeb lesních nebo ovocných dřevin uvnitř půdních bloků, což se odborně označuje jako alley cropping. Pokud jde o vhodné podmínky pro agrolesnictví, v tomto případě by vzdálenost linií s dřevinami měla být asi 10–40 metrů a rozestup mezi jednotlivými stromy v liniích by měl být kolem 4–10 metrů. Stromy pak bývají určené k produkci ovoce, kvalitního dřeva nebo otopu.

Tato kategorie bývá někdy rozšiřována také o pěstování dřevin v kombinaci se zahradními plodinami (například pásová produkce zeleniny) nebo třeba o pěstování dřevin na kopicování (historická metoda lesního hospodářství, která využívá schopnosti stromů obrůstat z pařezů, což znamená, že dochází k tvorbě výmladků). V takovém případě se pak využívají hlavně rychle rostoucí dřeviny.

Agro-silvopastorální systémy

Třetí varianta představuje spojení dvou výše zmiňovaných typů agrolesnictví, kdy lidé kombinují pěstování stromů a polních plodin s chovem zvířat. To je možné pozorovat třeba ve Španělsku, kde se v rozlehlých oblastech orná půda využívá k pěstování vhodných plodin, ale zároveň se zde vyskytují také porosty dubů a pasou se zde zvířata.

Lineární výsadby

V tomto případě se jedná především o různé větrolamy, stromořadí podél cest, řady dřevin lemující vodní toky nebo živé ploty. Jako lineární se daná varianta označuje z toho důvodu, že se dřeviny obvykle vysazují v pásech vyskytujících se na hranicích pozemků.

Lesní zemědělství

Tato varianta se soustředí konkrétně na pěstování plodin v lesích, přičemž většinou jde o plodiny, které na tomto místě přirozeně rostou. Jedná se tedy například o houby, různé druhy ovoce nebo třeba bylinky a dekorativní materiály.

Domácí zahrady

Kromě výše zmiňovaných možností se někdy zmiňují i domácí zahrady, které kombinují pěstování stromů a produkci plodin nebo chov zvířat v blízkosti lidských obydlí. Cílem je zásobovat domácnost zeleninou, ovocem a dalšími potřebnými produkty.

Jaké se poskytují na agrolesnictví dotace?

Od roku 2023 mohou zemědělci čerpat finance z nového dotačního programu s názvem Agrolesnictví, jehož zprostředkovatelem je Ministerstvo zemědělství ČR. Ten vznikl za pomoci různých organizací (například Český spolek pro agrolesnictví) v rámci Strategického plánu Společné zemědělské politiky 2023–2027. Přesné podmínky čerpání přitom definuje toto vládní nařízení:

• Nařízení vlády č. 140/2023 Sb., o stanovení podmínek provádění opatření agrolesnictví a o změně nařízení vlády č. 307/2014 Sb., o stanovení podrobností evidence využití půdy podle uživatelských vztahů, ve znění pozdějších předpisů, a nařízení vlády č. 69/2023 Sb., o stanovení podmínek provádění opatření v odvětví vína, (nařízení vlády o stanovení podmínek provádění opatření agrolesnictví).

Dotace se poskytují na založení agrolesnického systému (konkrétně silvoorebný systém nebo silvopastevní systém), nebo na následnou péči o tento systém, a to po dobu pěti kalendářních let. Není naopak určená k výsadbě výmladkových plantáží rychle rostoucích dřevin ani na výsadbu plantáží vánočních stromků.

Žadatelem o dotaci může být fyzická či právnická osoba, která zemědělsky obhospodařuje alespoň půl hektaru zemědělské půdy s druhem zemědělské kultury standardní orná půda, travní porost nebo trvalý travní porost. První rok se přitom podává žádost o dotaci, která je určená na založení agrolesnického systému, a také žádost o zařazení k čerpání dotace na péči. V dalších letech pak člověk může podat žádost o dotaci na péči o založený agrolesnický systém, a to na dobu pěti let.

Každý žadatel, který je uživatelem zemědělské půdy evidované v LPIS, se dobrovolně zavazuje k provádění podmínek opatření. Oficiální metodiku k provádění výše uvedeného nařízení vlády najdete na stránkách Ministerstva zemědělství ČR. Nejprve je pak nutné podat Ohlášení zájmu o poskytnutí dotace na opatření agrolesnictví a teprve poté podat samotnou žádost o dotaci na SZIF (tomu předchází také výsadba agrolesnického systému).

Agrolesnictví ve světě

Dnes je agrolesnictví nejrozšířenější v tropických a subtropických oblastech, kde tyto systémy mnohdy představují jedinou možnost dlouhodobě udržitelného zemědělství, které zabrání degradaci půdy a celého agroekologického systému. Také v Evropě se přitom během posledních let tyto hospodářské systémy stávají alternativou stávajícího velkoplošného zemědělství.

V současné době se lidé začínají o tradiční i moderní agrolesnictví zajímat stále více, a to hlavně kvůli zmírňování negativních následků klimatických změn (například sucho, přívalové deště, problémy s krmením dobytka, vyšší rizika v zemědělské produkci). Cílem je pak samozřejmě i snaha vyhnout se negativním vlivům moderního industriálního zemědělství.

Agrolesnictví v Evropě

Pokud jde o konkrétní příklady agrolesnictví na evropském území, patří sem například multifunkční zemědělsko-pastvinářské systémy Dehesa a Montado, které pokrývají téměř tři miliony hektarů ve Španělsku a Portugalsku. Řídce se zde pěstují různé druhy dubů, což se kombinuje s pastvou skotu, koní nebo prasat. Jde přitom o generacemi ověřený systém, jenž pomáhá v této suché a málo úrodné krajině dosáhnout obstojné zemědělské produkce, a to při zachování přírodních zdrojů.

Ve střední Evropě se pak jedná například o agrolesnický systém pěstování tradičních ovocných dřevin (jabloní, hrušní, třešní) v kombinaci s pastvou hospodářských zvířat. Německy se mu říká Streuobst. Na západě Evropy jde především o různé remízky nebo pásy dřevin na zemědělské půdě, které snižují erozi a mnohdy také produkují ovoce. Můžeme sem však zařadit i liniové výsadby dřevin na orné půdě, které obvykle fungují jako větrolamy.

Co se týče moderních agrolesnických systémů, které získávají v Evropě na popularitě, jde hlavně o pěstování dřevin v pásech na zemědělské půdě, což se kombinuje s rostlinnou či živočišnou produkcí. Patří sem třeba takzvaný alley cropping, tedy metoda, která se soustředí na pěstování cenných dřevin v liniích na orné půdě, které jsou vysazené tak daleko, aby umožnily i klasickou mechanizovanou zemědělskou produkci.

Agrolesnictví ČR

Různé způsoby agrolesnictví byly na našem území praktikovány zhruba do 19. století, kdy je začalo postupně vytlačovat používání zemědělské techniky, ale i pěstování plodin a dřevin v monokulturách. Také dnes zde můžeme narazit na tradiční zemědělské a lesnické praktiky, které by se daly definovat jako agrolesnictví, kam patří tradiční pasení a spolukultura v ovocných sadech nebo polaření. 

Přestože se dnes agrolesnictví u nás praktikuje pouze v omezené míře, má významnou ekologickou i kulturní hodnotu. Tyto systémy jsou u nás zastoupeny hlavně jako reliktní formy specifického hospodaření, což zahrnuje zemědělské půdy (pastevní systémy v Bílých Karpatech), dále liniové výsadby dřevin a specifické krajinné prvky na zemědělské půdě (větrolamy, remízky) či různé lesní pozemky s přidruženou výrobou.

Běžně se zde praktikuje také agrolesnictví na zahradách, kdy lidé pěstují různé plodiny pod ovocnými stromy nebo kombinují výsadbu stromů s chovem domácích zvířat. Dochází také k rozvoji pěstování rychle rostoucích dřevin na zemědělské půdě, které jsou určené k produkci biomasy k energetickému využití, protože tyto porosty lze kombinovat s různými postupy rostlinné a živočišné produkce.

Kromě toho se na našem území mohou vytvářet i další typy agrolesnických systémů, kdy se dřeviny nepěstují v pásech, ale spíše v celé ploše. Dále sem patří chovy farmové zvěře na trvalých travních porostech nebo chovy oborní zvěře na místech s převahou lesa. Dřeviny zde poskytují zvířatům úkryt, ale i potravu (plody, semena, listí, pupeny, kůra). Spíše v zahraničí jsou pak běžně lesní farmy, tedy cílené pěstování produktů (hub, bobulovin, léčivých bylin) v lesních porostech.

Sledujte novinky webu RadimeJAK.cz na Googlu a Seznamu!