Dožínky 2024: proč se slaví a jaké jsou tradice?

Jelikož to v minulosti lidé neměli se sháněním obživy příliš jednoduché, za každou úspěšnou sklizeň byli nesmírně vděční. Právě proto se pořádaly dožínky, což bylo slavnostní ukončení žní, které zároveň symbolizovalo poděkování za úrodu. Na následujících řádcích prozradíme, kde se tento svátek vzal, proč byl tak oblíbený a jaké české zvyky a tradice se s touto událostí obvykle pojily.

Co jsou dožínky?

Jako dožínky, obžínky, dovazná nebo dožatá se označuje slavnostní ukončení žní a poděkování za vypěstované plodiny. Tento lidový svátek v minulosti představoval vyvrcholení hospodářského roku, čímž lidé završili těžkou celoroční práci na poli. Zároveň se pak radovali z toho, že se úrodu obilí podařilo úspěšně sklidit, uschovat, a tím pádem zajistit obživu na celý další rok.

Dožínky jsou samozřejmě podobné i jiným oslavám konce sklizně, jako je například vinobraní (slavnost sklizně vinné révy), dočesná (slavnost po sklizni chmele), konopnická (slavnost spojená se sklizní konopí) nebo také dokopná (slavnost po sklizni brambor). Vždy se tedy pojily s různými radovánkami, kdy se čeleď veselila na účet hospodáře.

Mnohé národy v minulosti považovaly dožínky nejen za čas radosti, ale také za začátek nového roku, jelikož toto období bývalo spojené s hojností potravy. Tato tradice se částečně uchovala i dodnes, protože zemědělci začátkem října (tedy po dožínkových slavnostech) začínají sít ozim, což znamená, že přichází nová zemědělská sezóna.

Jak dříve probíhaly žně?

Před nástupem mechanizace, která celý proces značně ulehčila, se žní vždy účastnila celá vesnice, takže zde kromě mužů pracovaly na polích také ženy a děti. Bylo prakticky nemyslitelné, aby se této povinnosti někdo vyhnul. Každý člověk měl totiž v rámci žní svou důležitou funkci, ať už se jednalo o prvního sekáče, který vedl zástup ženců, brusiče kos, nebo o šafáře, jenž celý proces koordinoval.

Jakmile se podařilo obilí posekat a svézt z polí do stodol, bylo nutné jej vymlátit a následně uschovat na určené místo, aby byla úroda připravená pro další využití. Všechny tyto úkony byly samozřejmě velice pracné, a proto si lidé při jejich vykonávání pomáhali různými způsoby, jako bylo například prozpěvování písní s tematikou žní, které se dochovaly dodnes.

Zda budou žně úspěšné, či nikoliv, přitom vždy záviselo na počasí. Důležité proto bylo sklizeň správně načasovat, což platí dodnes. Ačkoliv lidé v minulosti samozřejmě nemohli tento faktor nijak ovlivnit, meteorologické jevy bedlivě pozorovali a případně se pokoušeli pohromu odvrátit třeba prostřednictvím troubení a zvonění proti mračnům.

Proč se slaví dožínky?

Žně v minulosti bývaly zásadní událostí roku, a to hlavně na místech, kde hlavní zdroj obživy představovalo právě vypěstované obilí. Jakmile se podařilo všechno sklidit a uložit, což lidem zajistilo potravu na následující měsíce, bylo samozřejmě nutné tuto událost náležitě oslavit. Jakousi odměnou za všechnu práci a poděkováním za úrodu se proto staly dožínky.

Na českém a moravském venkově se dožínky slavily odnepaměti, přičemž původní rituály sahají až do dob pohanských. Jejich počátek bývá spojován s předkřesťanskými slavnostmi díkuvzdání za úrodu a s přinášením obětí pohanským bohům. O předkřesťanských oslavách dožínek přitom existují dokonce písemné prameny (hlavně z prostředí Polabských Slovanů), které se datují až do 12. století.

Dožínky byly původně záležitostí jedné rodiny, jednoho statku, jedné usedlosti nebo jednoho panství. Během 19. století se však začaly slavit obecní dožínky, které doprovázela lidová zábava, tanec, divadlo a další aktivity. Touto dobou se přitom dožínkové slavnosti pořádaly prakticky na celém území našeho státu a díky tomu, že šlechta byla fascinovaná venkovem, byly selské dožínky uspořádány také v rámci korunovací některých českých králů.

I přes velkou oblibu mezi lidmi se ale zvláštní tradice spojené s dožínkami během let začaly postupně vytrácet z menších hospodářství a pořádaly se spíše různé spolkové oslavy, které byly přímo zinscenované (měly tedy konkrétně daný program). Změna ale samozřejmě souvisela i s příchodem zemědělských družstev, kombajnů a další techniky.

Na počátku 20. století pak organizovala oslavy především Agrární strana, přičemž se jednalo o akce v okresním, krajském nebo dokonce i národním měřítku. Zahrnovaly především tančení české besedy nebo průvody selské jízdy. Z dožínek se pak stala spíše jakási společenská slavnost, zatímco původní pojetí tohoto svátku zaniklo.

Ačkoliv je dnes už jiná doba a potravy je v našich supermarketech dostatek po celý rok, lidé na oslavy dožínek nezapomněli. V posledních desetiletích se proto opět vracejí některé rituály a obřady z minulosti, jako jsou dožínkové průvody, pletení věnců nebo alegorické povozy zdobené pentlemi a klasy. Nechybí ale ani taneční zábavy, různé soutěže a dětské hry.

Jak se slaví dožínky?

V pohanských dobách nesměly během dožínek chybět věštby, které předpovídaly, jak bohatá bude úroda v příštím roce. Zároveň se pak v předkřesťanských časech většinou jednalo o příležitost, kdy si lidé mohli dopřát velké množství jídla či alkoholu, takže se pak dožínky stávaly časem nezřízeného obžerství a opilství. Jednotlivé rituály a tradice spojené s dožínkami se ale kraj od kraje mohly lišit.

Poslední snop obilí

Oslavy sklizně obvykle začínaly odvezením posledního snopu z celé úrody. Obecně proto bývalo zvykem, že se na poslední den žní na poli nechávalo jen tolik obilí, kolik se pak vešlo na jeden žebřiňák, který byl ozdobený fábory, květinami či kyticemi obilí. Děvečky pak z posledního obilí svázaly snop klasy nahoru a slavnostně jej ozdobily barevnými květy nebo jej dokonce ustrojily.

Tento snop se v českém prostředí většinou označoval jako baba, stará nebo také nevěsta (někdy také dědek či žebrák). Často totiž míval podobu ženské postavy nebo jej lidé jednoduše oblékali do ženských či mužských šatů. Stával se pak zdrojem veselí, všichni s ním tančili a nakonec jej slavnostně odvezli na posledním žebřiňáku do vsi, aby jej předali hospodáři nebo vrchnosti.

Poslední snop obilí se po sklizni nechával ve statku až do příštích dožínek nebo se mlátil až jako poslední. Ve stodole měl čestné místo, jelikož se mělo jednat o záruku bohaté úrody na další rok, a někde se kolem něj či s ním dokonce tančilo. Kromě toho pak na poli zůstávalo také obilí svázané do jehlanu, které mělo na vrcholu kytku klasů. Tomuto výtvoru lidé říkali stodola nebo sibilia.

Dožínkový věnec

Přípravy na dožínkové slavnosti však ve skutečnosti začínaly již několik dní dopředu. Dívky tou dobou pletly speciální dožínkový věnec z klasů obilí, do kterého přidávaly také luční kvítí (například červené vlčí máky nebo modré chrpy), ale i makovice nebo jeřabiny. Někde se navíc tyto věnce zdobily také stuhami, slaměnými ozdobami, ale i různými cukrovinkami nebo koláči.

Základním typem věnce bylo takzvané dožínkové slunce, kdy se klasy pletly paprskovitě od středu takovým způsobem, aby vytvořily hustý kruh. Střed takového dožínkového věnce pak obvykle býval zpevněný ještě menším věnečkem z obilí. Kromě toho ale samozřejmě existovaly i jiné druhy věnců, které se v rámci dožínkových slavnostní splétaly.

Dožínkový průvod

Dožínkové veselí se plně rozvinulo v momentě, kdy se lidé z pole v poslední den žní vydali společně zpět do vsi. Obvykle přitom bývali ustrojení do svátečních krojů, které se v jednotlivých krajích od sebe mohly výrazně lišit, a zdobilo se také nářadí, které na poli používali. Například na žebřiňák, kosy, srpy a cepy se věšely barevné pentle a věnečky z květin.

Pokud jde o to, jaké se dodržovaly na dožínky tradice, mnohdy se na poli začalo slavit a popíjet již ráno, a když se pak lidé ve slavnostním průvodu vraceli zpět, šli pěkně zvesela a s muzikou. Doprovázet je mohly také živé snopy, tedy chasa, která se od hlavy až k patě zahalila do klasů obilí a ozdobila se květy nebo věnci na hlavě.

Veselý dožínkový průvod tvořený ženci a děvečkami a dalšími pomocníky se zastavil teprve před vraty hospodářství. Tam obvykle předstoupil nejpracovitější mládenec spolu s nejhezčím a nejvýřečnějším děvčetem, které neslo dožínkový věnec a zvolalo známou průpovídku: „Panímámo zlatá, otvírejte vrata, neseme vám věnec ze samého zlata!“

Když hospodyně s hospodářem vyšli ze stavení, převzali od nich dožínkový věnec a případně i ozdobený poslední snop obilí. Zároveň si vyslechli dožínkové přání a zprávu o tom, že všichni během žní pracovali ze všech sil, obilí je sklizeno a uschováno a teď je čas na odměnu za vykonanou práci a odpočinek při tanci a muzice.

Dožínková hostina

Předáním dožínkového věnce oficiálně skončily žně, takže se mohlo začít doopravdy slavit. Hospodář obdaroval chasu finančním darem a panímáma jim zase nabídla občerstvení. Následovala hostina a tancovačka. Stoly byly plné různých vdolků, koláčů a buchet, ale také se peklo maso a popíjela se kořalka nebo pivo. Kromě toho se vařil i silný hovězí vývar, který lidé jedli po bujarých oslavách.

Dožínkové slavnosti mohly mít mnoho podob v závislosti na tom, o jaký region se konkrétně jednalo. V každém případě ale bývaly připomínkou starých zvyků a tradic z dob pohanských, kdy lidé první a poslední snop obětovali bohům úrody. Zároveň se vždy pojily s muzikou, tancem, dobrou náladou a bohatě prostřenými stoly.

Po žních a dožínkových slavnostech následovalo mlácení obilí prostřednictvím cepů. Lidé si pak nechávali pytlík vymláceného zrní po celou zimu na další setbu, protože věřili, že poslední plod má magickou moc, která se projeví při dalším výsevu. Na některých místech, kde měly dožínky náboženský charakter, dané období zakončovaly také děkovné mše za úrodu.

Dožínkový věnec pak býval zavěšený ve stodole a zároveň se stával součástí svátečního stolu během Štědrého dne. Mělo se jednat o projev vděčnosti za jídlo, které mají lidé k dispozici, a také zajišťoval, že se v domácnosti bude i nadále držet hojnost a plodnost. Poté se roztrhal, slámu dostal dobytek a zrní se uchovalo do jara, kdy se přidalo do nového osiva pro požehnání příští úrody.

Čím větší byl dožínkový věnec, tím více zrní obsahoval a tím lepší měla být i další sklizeň. Někde se navíc zrna z něj přidávala do mouky určené k přípravě vánočního pečiva, nebo se sypala slepicím, aby hodně nesly, a kravám či kozám, aby dobře dojily.

Kdy se slaví dožínky?

Období žní a dožínkových slavností je velice variabilní, přičemž závisí hlavně na přírodních podmínkách ve vybrané oblasti. S kosením obilí se začínalo samozřejmě v závislosti na tom, kdy začalo dozrávat. Zatímco někde to bylo již od svátku sv. Markéty (13. července), jinde začátek žní ohlašoval svátek sv. Magdalény (22. července) a na dalších místech se lidé mohli do práce pustit až v průběhu srpna.

Někde tedy žně končily již v polovině srpna, ale jinde se počátku dožínkových oslav lidé dočkali teprve v průběhu září. Právě z toho důvodu není možné určit pro dožínky datum, které by bylo jednotné pro všechny. Najdou se sice místa, kde se oficiální datum dožínek ustanovilo na 28. srpna (Rusko), ale jinde se tomuto svátku žádný speciální termín nepřipisoval.