Žížala na hlíně

Ač se to možná na první pohled nezdá, žížala patří mezi nejlepší pomocníky zahrádkářů, jelikož dokáže proměnit organické zbytky na skvělé hnojivo, jehož objem se oproti původnímu materiálu až šestkrát zmenší. Z toho důvodu přidávají pěstitelé žížaly do kompostu nebo se pouštějí přímo do vermikompostování, které je velice jednoduché a navíc se dá bez problému provozovat i v bytě.

„ŽÍŽALA JE NENAHRADITELNÝ ZAHRADNÍK“

Jak vypadají žížaly a kde žijí?

Ačkoliv je na zahradách vídáme pravidelně, většinou se nad jejich přítomností nikdo nepozastavuje. Žížaly totiž mohou na první pohled působit velice nenápadně a lidé jsou na jejich přítomnost v půdě zvyklí, jelikož jsou rozšířené na všech světadílech. Nejvíce jich najdeme v tropických a subtropických oblastech či v mírném pásu mimoevropských zemí. Na našem kontinentu pak žijí pouze zástupci z čeledi Lumbricinae neboli žížalovití.

Co se týče taxonomického řazení, žížaly patří mezi kroužkovce a společně s nitěnkami či roupicemi se označují jako máloštětinatci (Oligochaeta). Dále je to však trochu složitější. Zatímco klasické systémy řadí tyto drobné živočichy do řádu Opisthopora, podle kladistického přístupu jsou součástí podřádu Lumbricina (řád Haplotaxida).

Tělo žížal má válcovitý tvar, je tvořeno články, které na povrchu oddělují drobné rýhy, a v zadní části může být mírně zploštělé. Na prvním článku se nachází ústní otvor a čelní lalok, jenž usnadňuje žížalám příjem potravy, a po celém jejich těle jsou rozmístěny zatažitelné štětinky. U většiny žížal je to osm štětin na každém článku (s výjimkou toho prvního a posledního), ale tropické žížaly jich mohou mít daleko více.

Jednou ze zvláštností, které můžeme u dospělých jedinců pozorovat, je takzvaný opasek. Jedná se o zbytnění několika sousedních článků v přední části žížalího těla, kde je pokožka speciálně modifikována tak, že zde prochází žláznaté buňky, jež produkují slizovité sekrety sloužící k produkci kokonů. Ty poté zajišťují ochranu a výživu drobným embryím.

Charakteristické zbarvení žížal

Pokud jde o typické zbarvení, žížaly si nejčastěji spojujeme s narůžovělým „masovým“ odstínem, který souvisí s přítomností hemoglobinu v krvi. Není ovšem výjimkou, že porfyrinové pigmenty v tělní stěně drobných kroužkovců změní jejich barvu spíše na červenou až purpurovou. Pokud se pigmenty soustředí pouze na střed jednotlivých článků, zbarvení žížal někdy působí zebrovitě.

Kromě typicky růžových žížal můžete v České republice potkat také druhy, které jsou zbarvené dozelena nebo dohněda. V tropických oblastech se poté vyskytují i modré a žluté žížaly, nebo dokonce černí kroužkovci se žlutými a bílými skvrnami, jejichž zbarvení na první pohled připomíná tělo mloka skvrnitého.

Čím se živí žížala?

Potrava žížaly se skládá z odumřelé organické hmoty rostlinného původu, což je například tlející listí, z drobných uhynulých rozkládajících se živočichů a z půdních mikroorganismů. Trávicím traktem prochází velké množství stravy s nízkým obsahem živin a nestrávené zbytky v podobě malých hromádek trusu následně žížaly vynášejí na zemský povrch.

Podle toho, co žere žížala a jak probíhá trávení potravy, poté biologové rozlišují žížaly na detritofágní a geofágní. Detritofágní žížaly konzumují rostlinné zbytky a exkrementy savců na povrchu půdy. Zatímco nejlépe stravitelné jsou pro ně zbytky jetele a vojtěšky, velmi obtížná je pro ně konzumace jehličí. Geofágní žížaly jsou schopné pohltit obrovské množství půdy a strávit organické zbytky a mikroflóru, které jsou v ní obsažené.

Proč jsou žížaly důležité?

Známe je jako drobné obyvatele našich zahrad, kterých je v půdě neustále plno, a nejčastěji se s nimi setkáváme po dešti, když v hojném počtu vylézají na povrch. Málokdo ovšem tuší, jak důležitou roli žížaly na světě vlastně hrají. Ačkoliv se totiž jedná o nenápadné tvory, kterých se někteří lidé dokonce štítí, ve skutečnosti jsou velice prospěšné.

Zajímá vás, v čem vlastně spočívá užitečnost žížaly a proč byste tyto drobné tvory nikdy neměli ze svých zahrad vyhánět? Žížaly mají obrovský význam pro ekosystém a jejich přítomnost představuje spolehlivý indikátor kvalitní půdy. V té vytvářejí miniaturní kanálky, čímž okolní zeminu výborně provzdušňují i převrstvují, a zároveň tak zlepšují její úrodnost. V jednom čtverečním metru půdy může být klidně 200-800 chodbiček, které zajišťují lepší jímavost půdní vláhy.

„vysoký výskyt žížal v půdě
je spolehlivý indikátor kvalitní půdy“

Je žížala producentem nějakých prospěšných látek? Zahrádkáři dobře vědí, že se žížaly významně podílejí na tvorbě humusu vázaného na jíl. Produkované exkrementy, v nichž se mísí minerální částice, rozložené organické zbytky a mikroflóra (ve střevech každé žížaly žije velké množství důležitých mikroorganismů), totiž mají mnohem větší mikrobiální aktivitu než zemina, kterou polykají.

Během dvaceti čtyř hodin jsou žížaly schopné spolykat i více než polovinu toho, kolik samy váží. V našich podmínkách je každoročně na povrch půdy o rozloze jednoho hektaru ukládáno zhruba 40-50 tun žížalích výměšků, což představuje asi 5 milimetrů vysokou vrstvu. Vše ovšem záleží na tom, zda jsou okolní životní podmínky pro žížaly příznivé.

V půdě, kde žijí větší populace žížal, se rostlinám lépe daří a vytvářejí rozvětvenější kořenový systém než v případě, že se v zemině tito drobní kroužkovci téměř nepohybují. Přítomnost žížal také brání vzniku krusty na povrchu půdy, je vhodným předpokladem pro dostatečné zásobování rostlin vodou i všemi potřebnými živinami a napomáhá zvyšovat produktivitu jednotlivých plodin.

Podle biologů mají žížaly vliv také na výskyt škodlivých činitelů v okolní zemině. Pokud se v půdě pohybuje dostatek drobných kroužkovců, dokáží výrazně omezit počet fytoparazitických háďátek, fytopatogenních hub a přezimujících housenek. Aby toho nebylo málo, spousta lidí si bere žížaly na ryby, jelikož slouží také jako skvělá nástraha či návnada při rybolovu.

Žížaly zajímavosti

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč žížaly vylézají na povrch při vydatném dešti, jak nazýváme vlnivý pohyb, kterým se posouvají kupředu, nebo čím se liší pijavka od žížaly? Ačkoliv se jedná o drobné tvory, kteří působí celkem nenápadným dojmem, ve skutečnosti se s jejich existencí pojí celá řada zajímavých informací.

Důvod, proč žížaly vylézají po dešti na povrch a je jich všude plno, je zcela prostý. Prudké či dlouhotrvající přeháňky zatékají do jejich chodbiček, odkud se drobní kroužkovci snaží mermomocí uniknout. Hrozí jim totiž, že by se v zatopených cestičkách mohli udusit, protože dýchají celým povrchem těla.

„žížaly se nechtějí udusit,
proto vylézají při dešti na povrch“

Při pohybu žížaly postupně natahují a smršťují jednotlivé po sobě jdoucí články. Aby dokázaly ukotvit jeden článek k podkladu a zároveň snáze natáhnout článek následující, využívají štětinky, které pokrývají celé jejich tělo. V pokožce jsou ovšem nerovnoměrně rozmístěny také světločivné buňky, díky kterým mohou vnímat, kde se nachází zdroj světla. Pohybují se většinou směrem od něj, což se označuje jako negativní fototaxe.

Ačkoliv pijavky patří podobně jako žížaly do kmene kroužkovců, mezi těmito živočichy existují výrazné rozdíly, pomocí kterých je od sebe můžeme snadno odlišit. U pijavek je totiž segmentace těla na části na rozdíl od žížal falešná, jelikož vnější články těla jednotlivých pijavic neodpovídají článkům vnitřním. Rozdílná je také jejich potrava, jelikož pijavky jsou ektoparazité živící se krví obratlovců nebo patří mezi predátory, kteří loví larvy hmyzu a drobné vodní tvory.

Pokud jde o nejdelší popsané žížaly, australský druh Megascolides australis, který měří zhruba jeden metr, se při lezení dokáže roztáhnout až na délku tří metrů. Dalším rekordmanem je poté africký druh Microchaetus rappi, jenž běžně dosahuje délky 1,5 metru, ale ve 30. letech 20. století vědci objevili exemplář, který vážil více než 1,5 kilogramu a měřil bezmála sedm metrů.

Kde žijí žížaly?

Žížaly patří mezi kroužkovce, kteří se společně s roupicemi řadí mezi máloštětinatce (Oligochaeta). Ačkoliv se jedná o živočichy, kteří jsou dnes rozšíření prakticky na všech světadílech, nejvíce druhů se pohybuje v tropických a subtropických oblastech, ale také v mírném pásu mimoevropských zemí. Na evropském kontinentu se můžete setkat především se zástupci čeledi žížalovití.

Jak vypadá žížala?

Charakteristickým znakem žížal je jejich válcovité tělo, které je tvořeno z mnoha jednotlivých článků. Ty jsou pak na povrchu odděleny drobnými rýhami, přičemž zadní část těla bývá mírně zploštělá. Zatímco na prvním článku najdete ústní otvor a čelní lalok, celý povrch těla je pokrytý zatažitelnými štětinkami. Dospělí jedinci mají také opasek.

Čím se živí žížala?

Typickou potravou žížal je směs odumřelé organické hmoty rostlinného původu, drobných rozkládajících se živočichů a půdních mikroorganismů. Detritofágní žížaly přitom konzumují rostlinné zbytky a zvířecí exkrementy na povrchu půdy, zatímco geofágní žížaly pohlcují velké množství půdy a tráví zde obsažené organické zbytky i mikroflóru.

Proč jsou žížaly důležité?

Žížaly jsou velice důležité pro ekosystém. V půdě vytvářejí drobné kanálky či chodbičky, čímž provzdušňují a převrstvují zeminu a zároveň zlepšují její úrodnost. Kromě toho se významně podílejí na tvorbě humusu vázaného na jíl a jejich přítomnost brání vzniku krusty na povrchu půdy. Pokud se na určitém místě pohybuje dostatečné množství těchto kroužkovců, dokáží také omezit výskyt škodlivých činitelů v okolní zemině.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno