Velikonoce: Zvyky a tradice pašijového týdne

Přemýšleli jste někdy o tom, proč mají některé dny před Velikonocemi speciální názvy a odkud se vlastně vzaly termíny Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota? A proč nemají pojmenování také ostatní dny, které předcházejí oslavám jara? Nebo snad mají? V našem článku vám přiblížíme, co je to pašijový týden, odkud se toto zvláštní pojmenování vzalo a jaké tradice se s jednotlivými dny pojí.

Co je to pašijový týden?

Jako pašijový týden nebo také Svatý týden se označuje velice významné období křesťanského liturgického roku, kdy si většina křesťanů připomíná poslední týden pozemského života spasitele Ježíše Krista, jeho smrt na kříži, ale také jeho zmrtvýchvstání. Pro věřící se jedná o důležitou připomínku toho, že jeden z členů svaté Trojice na sebe vzal všechny hříchy světa.

Svatý týden začíná Květnou nedělí a končí na Boží hod velikonoční, který se označuje také jako slavnost Zmrtvýchvstání Páně nebo Vzkříšení Krista. Kromě křesťanské symboliky se však s oslavami Velikonoc samozřejmě pojí také různé pohanské zvyky a tradice. Právě proto se mezi dny velikonočních oslav počítá také Velikonoční pondělí, kterému někdy lidé říkají Červené pondělí.

Odkud pochází název pašijový týden?

Za své pojmenování vděčí toto období pašijím, což je tradiční biblické vyprávění zaznamenané apoštoly, které vypovídá o životě a utrpení Ježíše Krista. Nejpodrobněji přitom líčí právě události Svatého týdne, tedy poslední dny Kristova života. Někdy se pak používá také označení tichý týden, což odkazuje k tomu, že kostelní zvony utichají a křesťané se v tuto dobu halí do smutku.

Pašijový týden: zvyky a tradice

Název jednotlivých dnů, které jsou součástí pašijového týdne, obvykle odkazuje na události, jež podle křesťanských tradic v danou dobu proběhly a vedly k ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Kromě toho však souvisí i se zvyky, které se v tyto dny již od nepaměti dodržují. Nejdůležitější částí Svatého týdne je přitom Velikonoční triduum, tedy třídenní období začínající večer na Zelený čtvrtek a končící v neděli na Boží hod velikonoční.

Květná neděle: zvyky a tradice

Prvním důležitým dnem celého pašijového týdne je Květná neděle, jejíž pojmenování je založeno na kvetoucích kočičkách, kterými se v tento den pravidelně zdobí kostely a chrámy. Tím si křesťané připomínají slavný příjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma na oslíkovi, kdy mu lidé prostírali cestu svými rouchy a vítali ho palmovými ratolestmi či olivovými větvičkami. 

Květná neděle představuje šestou (a zároveň i poslední) postní neděli. Někdy se označuje také jako Palmare či neděle Pašijová, což vychází z latinského označení De passione Domini (umučení páně). Věřící si v tento den prostřednictvím průvodu s ratolestmi připomínají Kristův příjezd do Jeruzaléma a při bohoslužbách se tradičně předčítá také zpráva o jeho smrti označovaná jako pašije.

Jelikož v našich končinách žádné palmy nerostou, došlo k záměně palmových ratolestí za kočičky, tedy větvičky vrby jívy s částečně rozvinutými pupeny. Ty kněz během bohoslužby posvětí a věřící si je pak doma zastrkávají za svaté obrázky, nebo je v polích házejí do osení, aby byla doba příznivá. Liturgickou barvou pro Květnou neděli je červená, což připomíná krev Kristovu, a proto se někdy kočičky svazují červenými stuhami.

Ačkoliv je Květná neděle spíše křesťanským svátkem, na tento den připadá i mnoho světských zvyků a tradic. Lidé například věří, že by se nemělo nic péct, protože by se pak zapekly i květy na stromech nebo loukách a nebyla by žádná úroda. Domy by se na Květnou neděli měly údajně vymetat zelenými ratolestmi, což vyžene veškeré neřesti, a člověk by měl obléknout nové šaty. Pravděpodobně to je důvodem pověr, že si na Velikonoce musíte koupit něco nového na sebe, „aby vás beránek nepokakal“.

Modré pondělí (Žluté pondělí): zvyky a tradice

Z pohledu křesťanství nejsou s tímto dnem spojené žádné zvláštní události, a není proto tak významný jako ty, které budou následovat. Během posledního masopustního pondělí, které následovalo bezprostředně po oslavách Květné neděle, se tradičně zdobily kostely modrými látkami. Také se mohla dostavit pondělní kocovina a jednalo se tak spíše o volnější den. Název Modré pondělí pak údajně pochází z němčiny, kde je slovo blau (modrý) také slangovým označením pro opilého člověka.

Šedivé úterý: zvyky a tradice

Ačkoliv ani Šedivé úterý není pro křesťany příliš významné, jedná se o den, kdy hospodyňky tradičně vymetaly pavučiny a uklízely celé obydlí. Zatímco v kostelích byl většinou klid, doma se dříve myla okna, čistily se podlahy a někteří lidé dokonce bílili stěny. Vzhledem k tomu, že tento den vždy býval spojený s pečlivým úklidem domácnosti, název Šedivé úterý pravděpodobně odkazoval na prach a pavučiny, kterých se lidé zbavovali.

Pokud jde o tradice východní církve, zde si lidé připomínají prokletí neplodného fíkovníku, který symbolizuje židovský národ. Tento neplodný strom se dříve pyšnil bohatým listím, ale Kristus ho údajně nechal uschnout, aby svým učedníkům ukázal, jak neodvratná je zkáza Izraele. Stromu proto přisoudil lidské vlastnosti a přirovnal ho k vykladačům Boží pravdy, jelikož Židé uznávali Boha a tím se lišili od všech ostatních národů.

Vzhledem k tomu, že Hospodin Židům projevoval svou přízeň, začali si myslet, že jsou spravedlivější než všichni ostatní. Láska ke světu a touha po bohatství je zkazila, chlubili se svým poznáním, ale přitom vůbec netušili, jaké jsou skutečné Boží požadavky. Byli pokrytečtí a stejně jako fíkovník vystavovali na odiv své na první pohled bohaté větve, na kterých ovšem nebylo nic víc než pouhé listí. To znamená, že ač se vychloubali svým velkolepým chrámem a posvátnými oltáři, chyběla jim pokora, láska a dobrota.

Ježíš přišel k fíkovníku hladový a doufal, že se zde nasytí, stejně jako přišel do Izraele, kde chtěl najít ovoce spravedlnosti. Požehnal Židům svými dary, aby mohli nést plody pro dobro světa, dal jim všechny přednosti a věřil, že se u nich za to setká s obětavostí, slitováním a horlivostí pro Hospodina. Jejich pýcha a nadutost však udusila lásku k Bohu i lidem, odmítali sloužit druhým a to způsobilo, že na sebe přivolali zkázu. Na příkladu prokletého fíkovníku pak mohli vidět svůj hřích i trest, který měl následovat.

Škaredá středa: zvyky a tradice

Přemýšlíte, proč mají ostatní dny velikonočního týdne různé zajímavé názvy, které povětšinou vyjadřují nějakou barvu, a jedině středa dostala takto nelichotivé pojmenování? Důvod je prostý. V tento den měl podle biblického vyprávění Jidáš Iškariotský zradit Ježíše Krista, který byl následně uvězněn, odsouzen a zemřel na kříži.

Právě kvůli tomu, že Jidášovo žalování na Ježíše lidé považují za špatný čin, dnes nese středa označení Škaredá. Říká se, že by se nikdo během tohoto dne neměl mračit, nebo mu to zůstane po celý rok. Kromě toho se pečou jidáše, které mají svým tvarem připomínat Jidášův pokroucený charakter nebo provaz, na kterém se oběsil, když Ježíše prodal za třicet stříbrných. Jedí se ovšem až ve čtvrtek.

Aby toho nebylo málo, lidé někdy Škaredé středě přezdívají také Sazometná středa, jelikož se touto dobou v minulosti vymetaly všechny komíny. Venku se totiž již oteplilo natolik, aby bylo možné komíny vyčistit od sazí, a lidé také věřili, že spolu se sazemi vymetají z domu zlé síly, které by jim mohly uškodit. Do kostela se pak nosila polínka, která se nechávala opálit, a následně se z nich vyráběly křížky, které by společně s posvěcenými kočičkami měly chránit úrodu před krupobitím.

Zelený čtvrtek: zvyky a tradice

Původně se mělo jednat o Lkavý čtvrtek, protože byl Ježíš oplakáván. Lidem se ale povedlo zkomolit německý název Greindonnerstag na Gründonnerstag a stal se z něj tak čtvrtek Zelený. V tento den se při liturgii naposledy rozeznívají kostelní zvony, načež utichnou až do Velikonoční vigilie a nahradí je řehtačky a klapačky. Říká se totiž, že zvony „odlétají do Říma“ pro požehnání od papeže.

Podle velikonočních zvyků by na Zelený čtvrtek lidé měli jíst pouze zelenou stravu, aby byli po celý následující rok zdraví. Ideální volbou je tak zelí, špenát nebo třeba salát z kopřiv a pampelišek. Další pověra praví, že se má dodržovat přísný půst a lidé mají jíst pouze zeleninu.

Křesťané si v tento den připomínají poslední večeři Páně a modlitbu v Getsemanské zahradě. Zelený čtvrtek ovšem pro mnohé představuje také den odpuštění. Rodiny se proto dříve modlily a lidé se omývali ranní rosou, která měla údajně zabránit vzniku různých onemocnění. Již za úsvitu pak jedli velikonoční jidáše pomazané medem.

Velký pátek: zvyky a tradice

Velký pátek je pro křesťany dnem ukřižování Ježíše Krista. Věřící proto dodržují klid a přísný půst, přičemž ani v pátek nejsou slyšet žádné zvony. Místo toho se dají zaslechnout řehtačky a klapačky, jejichž zvuk má údajně z domu vyhánět všechno zlé. Tradici „klapotání“ dnes dodržují především lidé na Moravě či ve Slezsku, kteří chodí od domu k domu a oznamují poledne, ale i ranní a večerní klekání.

V katolických rodinách se lidé na Velký pátek modlí u křížů a konají se také velkopáteční obřady, kde se opětovně čtou pašije. Během tohoto dne by se nemělo nikdy prát. Podle pověry by totiž takové prádlo bylo namočené do Kristovy krve. Pokud jde o lidové zvyky, neměli byste nikomu nic darovat, prodávat ani si nic půjčovat, protože jakákoliv půjčená věc by pak byla očarovaná.

Velký pátek je tradičně opředen také celou řadou pověr, jelikož se údajně jedná o den velké magie a nadpřirozených sil. Údajně se otevírají hory a země ukazuje skryté cennosti, takže je to ideální čas pro všechny, kteří chtějí najít poklad. Nesmí se však žádným způsobem hýbat se zemí, takže zapomeňte na orání, rytí nebo třeba okopávání zahrádky.

Bílá sobota: zvyky a tradice

Pro křesťany představuje Bílá sobota den ticha, kdy Ježíšovo tělo leželo v hrobě. Nekonají se proto žádné bohoslužby, ale do kostela se lidé chodí modlit a probíhají přípravy na Boží hod velikonoční. V podvečer se pak zároveň vrací zvony z Říma, aby se kostely mohly v neděli znovu rozeznít a zvěstovaly zprávu o Kristově vzkříšení.

Ve východní církvi věřící slaví pomazání Kristova těla, uložení do hrobu a sestup do říše mrtvých. Liturgicky pak Bílá sobota končí západem slunce, přičemž v noci pak probíhá Velikonoční vigilie. Jedná se o slavnostní bohoslužbu, kdy se světí oheň, od kterého se následně rozsvěcí velikonoční svíce (paškál). Lidé si od něj postupně zapalují i vlastní svíčky, což symbolizuje, že Kristovo světlo přemohlo temnotu hříchu a smrti. Začíná se tak oslavovat Ježíšovo zmrtvýchvstání.

Na Bílou sobotu také končí postní období, takže se tento den většinou nese ve znamení hudby a radosti z dalších potěšení, která byla v předchozích týdnech zapovězena. Mezi oblíbené lidové tradice patří barvení vajíček, která jsou symbolem nového života, pletení pomlázek nebo třeba pečení mazanců a beránků.

Kromě toho se obydlí vymetá novým koštětem, aby po celý příští rok zůstalo pěkně čisté. Lidé by měli také obejít sad, zvonit a přitom třást ovocnými stromky, aby si zajistili dobrou úrodu, a popelem z posvěceného ohně posypat louku. Pokud se pak člověk umyje v pramenité vodě, údajně bude po celý rok zdravý.

A proč vlastně tento den dostal název Bílá sobota? Lidé tak pravděpodobně odkazovali na bílá roucha novokřtěnců, kteří se celý den intenzivně připravovali na křest, který následně proběhl během Velikonoční vigilie. Někteří lidé pak tvrdí, že název může souviset také s bílením pomocí vápna, které se provádělo po velkém úklidu domácnosti.

Velikonoční neděle: zvyky a tradice

Boží hod velikonoční představuje největší slavnost křesťanského světa. Věřící v tento den oslavují Kristovo vzkříšení, vítězství nad smrtí, nanebevstoupení a vykoupení lidských hříchů. Samotný název Velikonoce přitom vychází z označení „velká noc“, které se užívalo pro noc ze soboty na neděli, kdy se pořádala Velikonoční vigilie. Těmi vždy začíná oslava Zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Na Boží hod velikonoční se v kostele světí velikonoční pokrmy a každá návštěva, která do domu v tento den zavítá, by pak měla dostat kousek tohoto posvěceného jídla. Do kostela lidé vždy chodili v novém, svátečním oblečení, aby přivítali nový život. Velikonoční neděle je totiž dnem radosti z toho, že Ježíš všechny osvobodil a že život smrtí nekončí.

Aby toho nebylo málo, Boží hod velikonoční je také prvním dnem, kdy se hoduje po čtyřicetidenním půstu. Právě proto lidé do kostela dříve nosili také košíky s masovými pokrmy (například klobásy či jitrnice), které po skončení půstu opět mohli jíst. Kromě toho se také barvila vajíčka a v některých krajích se pořádaly velikonoční jízdy na koních, které měly požehnat polím.

Velikonoční pondělí: zvyky a tradice

Posledním (a pro mnohé nejoblíbenějším) dnem, který lidé v souvislosti s velikonočním obdobím oslavují, je Velikonoční pondělí někdy také označované jako Červené pondělí. Z hlediska křesťanské liturgie není tento den již ničím výjimečný, pojí se však s celou řadou pohanských zvyků a tradic. Jedná se také o den pracovního volna, což je přisuzováno tomu, že po bujarých oslavách Velikonoční neděle lidé potřebovali trochu klidu.

Červené pondělí je dnem pomlázky a koledování. Vyšlehání vrbovým proutkem má dívkám zajistit mládí, svěžest a plodnost. Rozdávají se vajíčka, která symbolizují nový život, peče se tučné a sladké pečivo, které má zajistit budoucí hojnost, a nešetří se ani alkoholem. Každý kraj pak má celou řadu vlastních tradic, které zde lidé dodnes praktikují.