Společně s pijavicemi patří žížaly mezi nejznámější druhy kroužkovců (Annelida) a zároveň představují největší máloštětinatce, s nimiž se člověk může setkat. Do dnešního dne vědci pojmenovali více než 5500 různých druhů žížal, které jsou rozšířené téměř po celém světě, přičemž výjimku tvoří pouze pouštní a polární oblasti.
Zatímco nejmenší druhy žížal měří pouze jeden až dva centimetry, největší zástupci dorůstají klidně do délky tří metrů. Ačkoliv lidé znají především druhy, které obývají půdu, existují také žížaly žijící ve sladkovodním prostředí, na kmenech a v korunách stromů nebo pod epifyty.
V České republice je za největší druh považována hlubinná žížala, která se nazývá Allolobophora hrabei. Ta žije ve sprašových půdách teplých oblastí, jako je například Pálava, a může být dlouhá až půl metru. Mnohem hojněji se však v našich podmínkách vyskytuje žížala obecná a rozšířená je také žížala hnojní, jež zároveň představuje jeden z oblíbených druhů, které si lidé pořizují do svých domácností. Dalším často chovaným (a možná ještě známějším) druhem jsou pak žížaly kalifornské.
Pokud jde o to, kolika let se jednotlivé druhy dožívají, u některých je to pouze několik měsíců, ale u jiných se tato doba pohybuje klidně i v řádu let. Problém spočívá především v tom, že ve volné přírodě jsou žížaly vystaveny mnoha rizikovým faktorům, a jen výjimečně se proto dožívají delšího věku.
„Nejčastěji se setkáte
s žížalu obecnou či žížalu hnojní“
Žížala obecná
Ačkoliv se odborně nazývá žížala obecná nebo Lumbricus terrestris, můžete ji znát také pod názvem dešťovka či rousnice. Jedná se o drobného prvoústého článkovaného kroužkovce, který dává přednost hlavně zásaditým a neutrálním půdám. V České republice se žížala obecná řadí mezi nejrozšířenější druhy žížal, ale zákonem není nijak zvlášť chráněná.
Žížala obecná: stavba těla
Zatímco některé druhy žížal dorůstají až do délky tří metrů, velikost žížaly obecné se obvykle pohybuje v rozmezí od 9 do 30 centimetrů. Její tělo má červovitý tvar s tím, že zadní část je spíše zaoblená, ale přední část bývá užší a přechází v hmatový prstík, který slouží k orientaci v prostoru. Kromě předústní a koncové části je tělo rozděleno na stejné články oddělené pomocí vazivových přepážek a na hřbetní straně prosvítá tmavá céva, jež funguje jako srdce.
Funkci kostry plní u žížaly obecné hydroskelet v podobě coelomové tekutiny. Ta představuje výplň speciálních váčků, jež jsou segmentálně uspořádány v každém tělním článku. Povrch těla je pokrytý jednovrstevnou kolagenní pokožkou, která je hustě protkaná drobnými vlásečnicemi a slizovými žlázami vylučujícími hlen, díky kterému uskutečňuje žížala obecná pohyb po nerovném povrchu. Také jí ovšem pomáhá při dýchání a chrání její pokožku před vysycháním.
Aby toho nebylo málo, kůže žížaly obecné obsahuje i hmatové receptory a světločivné buňky, pomocí kterých jsou tito kroužkovci schopní rozlišovat světlo a tmu. Žížaly totiž patří mezi fotofóbní jedince, což znamená, že jsou světloplaché. Na bocích jednotlivých článků se poté nachází váčky s drobnými štětinkami, které žížalám společně s kožním svalovým vakem slouží k pohybu.
Žížala obecná: nervová soustava
Nervovou soustavu žížal tvoří nervová ganglia, jež jsou segmentálně uspořádaná. Z toho důvodu zde hovoříme o nervové soustavě žebříčkovitého typu. V přední části těla se vyskytuje nadjícnové ganglium propojené prstencem s podjícnovým gangliem. Z něj poté na břicho vybíhají dva nervové pásy, které tvoří ganglia v jednotlivých článcích žížalího těla.
Žížala obecná: dýchání
O žížalách je dobře známé, že dýchají celým povrchem těla. Dýchací funkci tedy zajišťuje hustě prokrvená jednovrstevná pokožka, která tělo kroužkovců také chrání před okolními vlivy.
„žížala dýchá vlastní pokožkou“
Žížala obecná: rozmnožování
Žížaly patří mezi hermafroditní živočichy s přímým vývojem. Dospělí jedinci vytváří speciální kroužek, který jim slouží k rozmnožování, partnera poté lákají prostřednictvím pachových signálů a páří se obvykle za teplých letních nocí. Oplozená vajíčka žížaly obecné následně obalují tuhnoucím sekretem, čímž vznikne kokon, který může obsahovat až dvacet vajíček. Ačkoliv kokon vydrží i v extrémně nepříznivém počasí, většinou se z něj vylíhne pouze jediná žížala.
Žížala obecná: trávicí a vylučovací soustava
Pokud jde o zpracování potravy, trávicí soustava žížaly obecné je entodermálního původu. Trávicí trubice začíná ústy, prochází celým tělem a skládá se z hltanu, jícnu, žláznatého žaludku (vole), svalnatého žaludku a střeva. Jeho vnitřní strana postupně vybíhá v epiteliální řasu tyflosilis, jež zvětšuje trávicí plochu střeva, a tím pádem žížalám umožňuje lépe využít potravu, která je chudá na živiny. Trávicí trubice je poté zakončena řitním otvorem.
Vylučovací soustavu kroužkovců tvoří párové metanefridie, které mají podobu obrvené nálevky, jejíž vinutý kanálek prostupuje do dalšího článku a poté ústí na povrch. V každém tělním článku (až na ten předústní a pygidiální) se nachází jeden pár metanefridií.
Žížala hnojní
Žížala hnojní neboli Eisenia fetida je původně palearktický druh, který se dnes vyskytuje na všech světadílech s výjimkou Antarktidy. Tito drobní kroužkovci, jejichž tělo dosahuje délky 5-15 centimetrů a má tygrované zbarvení, přirozeně obývají silně zamokřené půdy jehličnatých i listnatých lesů. Skvěle se jim daří v hnijící přírodní vegetaci, ale také v hnoji nebo v kompostu.
Společně s kalifornskými žížalami, které jsou tomuto druhu příbuzné, patří žížaly hnojní mezi nejčastěji chované druhy ve vermikulturách, jelikož jsou to specialisté na rozklad organického odpadu. Chov hnojních žížal se obvykle provádí v nádobách, které se označují jako vermikompostéry, a napomáhá rozkladu rostlinných zbytků i produkci humusu.
Jelikož panuje přesvědčení, že tento druh žížal skvěle láká ryby, aktivní rybáři ho s oblibou využívají jako návnadu či nástrahu. Na našem území se žížala hnojní nejvíce hodí pro lov kapra, lína, candáta, štiky, okouna, karase, ale i lososovitých ryb.
Kalifornské žížaly
Žížala kalifornská neboli Eisenia andrei představuje speciálně vyšlechtěný druh, který k nám byl dovezen a který je vhodný pro interiérové kompostování. Na rozdíl od příbuzné žížaly hnojní je tedy žížala kalifornská žravější, mnohem rychleji se rozmnožuje a nadšení pěstitelé si ji oblíbili především z toho důvodu, že dodává rostlinám potřebné minerály a dusík.
Pokud jde o vzhled kalifornských žížal, vypadají velice podobně jako hnojní žížaly. Dospělí jedinci dorůstají zhruba do délky 10-13 centimetrů, váží asi 1 gram a obvykle se dožívají dvou až čtyř let. Oproti příbuzným druhům mají raději teplejší prostředí a skvěle se jim tak daří na místech, kde se teploty pohybují v rozmezí od 15 do 25 °C.
Chov kalifornských žížal doma se provádí především za účelem rychlého kompostování a zpracování organického odpadu. Tito kroužkovci, které zahrádkáři označují také jako kalifornské dešťovky, totiž během jednoho dne dokáží zkonzumovat množství potravy, které odpovídá zhruba polovině jejich vlastní hmotnosti. Pokud jim navíc poskytnete kvalitní podmínky, již v průběhu čtrnácti dní až jednoho měsíce se mohou jejich počty v kompostu zdvojnásobit.
Jako násada kalifornských žížal se označuje takové množství drobných kroužkovců, které je potřebné k založení menších interiérových vermikompostérů. Žížaly se přitom vybírají takovým způsobem, aby násada vždy obsahovala všechna vývojová stádia daného druhu, a to od miniaturních kokonů až po dospělé jedince.
„žížala kalifornská je ideální nájemník do vermikompostéru“
Žížala podhorská
Zatímco kalifornské a hnojní žížaly se často využívají při vermikompostování, žížala podhorská (Eisenia submontana), kterou vědci nově označují také jako žížala svítivá (Eisenia lucens), není k domácímu chovu vhodná. Patří ovšem mezi nejzajímavější druhy žížal, které se na našem území vyskytují. Jak už samotný nový název napovídá, rozhodně není obyčejná. Sliz, jenž vylučuje, totiž na vzduchu za správných podmínek světélkuje.
Žížala svítivá se pohybuje zejména ve vlhkých horských lesích, libuje si v tlejícím dřevě padlých kmenů či pařezů a vzácněji se vyskytuje i v hrabance nebo pod kameny. Její tělo dosahuje délky 5-17 centimetrů, má na svrchní straně příčné pruhy načervenalé či fialové barvy, ale na spodku je světlé. Od podobně zbarvené žížaly hnojní ji odlišuje výraznější proužkování a jiné biotopové nároky.
Kanadské žížaly
Ačkoliv žížala obecná (také označovaná jako rousnice) slouží našim rybářům k lovu sumců, kaprů či úhořů, v našich podmínkách mohou být tyto nástrahy poměrně choulostivé. Někdy proto rybáři raději volí odolnější kanadské rousnice, které představují jednu z nejlepších živých návnad. Zároveň je možné tento druh použít jako živé krmivo pro terarijní zvířata.
Další rozšířené druhy v ČR
- Žížala temná (Aporrectodea caliginosa)
- Žížala růžová (Aporrectodea rosea)
- Žížala mléčná (Ocolasion lacteum)
- Dendrobaena octaedra
- Lumbricus rubellus
- Lumbricus castaneus
Jaké druhy žížal žijí na našem území?
Žížaly, které patří mezi nejznámější druhy kroužkovců, jsou rozšířené téměř po celém světě (kromě pouští a arktických oblastí). Do dnešního dne se vědcům podařilo pojmenovat již více než 5500 různých druhů, které se navzájem liší délkou, ale i podmínkami, v nichž běžně přebývají. V České republice se nejčastěji vyskytuje žížala obecná, ale hojně se zde pohybuje také žížala hnojní, žížala temná, žížala růžová nebo třeba žížala mléčná.
Jak velká je žížala obecná?
Žížala obecná, kterou můžete znát také jak dešťovku nebo rousnici, se v České republice řadí mezi nejrozšířenější druhy žížal. Její velikost se pohybuje v rozmezí od 9 do 30 centimetrů, tělo má červovitý tvar a kromě předústní a koncové části je rozděleno na drobné články. Stejně jako ostatní druhy žížal dýchá dešťovka prostřednictvím celého povrchu těla a její pokožka obsahuje také hmatové receptory nebo světločivné buňky.
K čemu lidé používají žížalu hnojní?
Tito drobní kroužkovci preferují silně zamokřené půdy jehličnatých a listnatých lesů, ale skvěle se jim daří také v hnoji nebo v kompostu. Právě proto patří žížala hnojní mezi nejčastěji chované kroužkovce ve vermikulturách. Lidé si je pořizují do svých domácích vermikompostérů, kde tyto žížaly rozkládají organický odpad a napomáhají produkci humusu. Kromě toho jsou také oblíbenou návnadou rybářů.
Za jakým účelem se chovají kalifornské žížaly?
Jedná se o speciálně vyšlechtěný druh, který je vhodný pro interiérové kompostování. Tyto žížaly jsou totiž na rozdíl od svých dalších příbuzných žravější, rychleji se množí a dodávají rostlinám potřebné minerály i dusík. Na první pohled sice vypadají podobně jako žížala hnojní, mají ovšem rády teplejší prostředí. Ve vermikompostéru během jednoho dne dokáží zkonzumovat takové množství potravy, které odpovídá polovině jejich vlastní hmotnosti.
