Jak poznat PRAVÝ HŘIB?

0

Vyrazili jste do lesa na houby a rádi byste si domů přinesli koš plný pravých hříbků, z kterých pak celé rodině připravíte smaženici nebo třeba úžasnou houbovou polévku? V tom případě byste měli vědět, jak takový hřib pravý vlastně vypadá. Poradíme, jak poznat pravý hřib, které druhy hřibů se takto běžně označují a co s pravými hřiby, když se vám podaří nasbírat pěknou úrodu.

Pravé hřiby

Termínem pravé hřiby se dnes označuje skupina několika jedlých druhů hřibovitých hub z rodu Boletus, které patří mezi naše nejoblíbenější a nejvyhledávanější houby vůbec. Lidé si je oblíbili nejen pro jejich krásný vzhled, díky kterému houbařům v lese ihned padnou do oka, ale především pro jemnou chuť a výrazné houbové aroma, jež naplno vynikne v momentě, kdy je usušíte.

Pravým hřibům se mezi lidmi říká také praváky, bělohřiby nebo bílé hřiby. Setkat se ovšem můžete i s dalšími názvy, jako jsou například pravíci, tvrdíci a habani nebo jednoduše hříbky či hříbečky. Pokud jde o vědecká synonyma, používá se pojmenování hřiby tvrdé nebo hřiby ušlechtilé. Původně se přitom jako hřiby označovaly pouze ty pravé, ale později byl význam daného termínu rozšířen i na další druhy.

Kromě delikátní chuti houbaři na pravých hřibech oceňují především všestranné využití daných hub v kuchyni, kde je můžete připravit na mnoho různých způsobů. Obecně si však lidé pochvalují také skutečnost, že při jejich sběru obvykle nehrozí záměna za jedovaté houby. Navíc se dobře čistí, krájejí i zpracovávají, takže s nimi člověk nemá příliš mnoho starostí.

Jaké má pravý hřib druhy?

Pravé hřiby se vyznačují několika specifickými vlastnostmi, podle kterých je zaručeně poznáte. Patří sem především čistě bílá dužnina, která se při narušení nijak nemění (na řezu tedy nezmodrá ani nezíská žádný jiný barevný odstín). Navíc vydává příjemnou houbovou vůni, má lahodnou chuť a v případě dospělých plodnic je možné pozorovat také olivově žluté rourky.

Druhy hřibů pravých:

  • hřib smrkový (Boletus edulis),
  • hřib dubový (Boletus reticulatus),
  • hřib borový (Boletus pinophilus),
  • hřib hnědofialový (Boletus separans),
  • hřib bronzový (Boletus aureus).

Identifikace hřibu pravého by neměla být pro houbaře nijak náročná. Na našem území momentálně rostou čtyři z výše zmiňovaných druhů, což je konkrétně hřib smrkový, hřib dubový, hřib borový a hřib bronzový. První dva patří mezi oblíbené úlovky houbařů, ale druhé dva se nachází na Červeném seznamu hub ČR v kategorii zranitelných druhů. To znamená, že jsou chráněné a nesmí se sbírat.

Výskyt pravých hřibů

Pokud jde o to, kde roste hřib pravý, jednotlivé druhy se v tomto ohledu částečně liší. Existují různé symbiotické dřeviny, v jejichž blízkosti se obvykle nachází, ale není to tak výlučné, jak by se mohlo na první pohled zdát. České názvy daných hřibů totiž většinou neodpovídají těm vědeckým (latinským), takže byste je neměli nikdy brát doslova.

Označení hřib smrkový nevyjadřuje výhradní vazbu na jedinou dřevinu. To znamená, že houba rostoucí pod smrkem nutně nemusí být hřib smrkový, ale může se jednat také o řadu jiných druhů. Konkrétně hřib smrkový roste také v blízkosti borovic, dubů, buků a bříz. Hřib dubový pak najdete pod duby, habry, lípami a kaštanovníky, hřib borový roste nedaleko borovic, smrků či buků a na hřib bronzový můžete narazit kolem dubů a buků.

Hřib smrkový

Pravděpodobně nejznámějším a nejoblíbenějším pravákem na území České republiky je hřib smrkový (Boletus edulis), kterému se někdy jednoduše říká hřib pravý nebo hřib obecný. Ten se objevuje typicky od července do října, roste hlavně ve smrkových lesích, které u nás převažují, a v krajních případech může vážit klidně i 1 kilogram.

  • Klobouk – dorůstá do velikosti 6–20 centimetrů (někdy dokonce 25 centimetrů), zpočátku mívá bílý povrch, ale na světle brzy mění barvu na hnědou, někdy dokonce tmavohnědou. Vzácně pak může mít i stříbřité ojínění. Pokud jde o jeho tvar, zkraje bývá polokulovitý, později sklenutý až téměř plochý.
  • Rourky a póry – nejprve bývají bílé, ale poté získávají žlutou nebo žlutoolivovou barvu a ve stáří se jejich zbarvení mění na zelenoolivové.
  • Třeň – noha hřibu smrkového zpočátku mívá bělavý nebo čistě bílý odstín, později však v horní části hnědne a pod ní bývá třeň hnědobíle žíhaný. Jeho povrch navíc pokrývá bělavá síťka.
  • Dužnina – stejně jako v případě jiných pravých hřibů má čistě bílou barvu, ale pod povrchem klobouku může mít narůžovělé nebo nahnědlé zbarvení. Vždy přitom mívá příjemnou houbovou vůni i chuť.

Pokud marně přemýšlíte, kde hřib smrkový najdete, pamatujte, že je rozšířený převážně na severní polokouli (Evropa a Severní Amerika). Na jižní polokouli se přirozeně nevyskytuje, ale někde se vysazuje uměle. Obvykle pak roste v kyselých smrkových monokulturách a méně často i pod borovicemi. Kromě toho obývá také smíšené nebo listnaté lesy, a to od nížin až po horské pásmo.

Co se týče záměny, nejčastěji si lidé tuto houbu pletou s hřibem dubovým, hřibem borovým a hřibem žlučovým (takzvaný hořčák). Aby toho nebylo málo, hřib smrkový má několik specifických variet, na které můžete při troše štěstí narazit. Patří sem například hřib smrkový bílý, což je odbarvená forma rostoucí na stejných místech jako ta klasická. Dále jde o hřib smrkový březový nebo třeba o hřib smrkový citronový.

Hřib dubový

Dalším oblíbeným hříbkem, na který nedají čeští houbaři dopustit, je samozřejmě hřib dubový (Boletus reticulatus). Tento významný druh, jenž se skvěle hodí na sušení i pro přípravu houbových řízků, má přitom i spoustu zajímavých lidových názvů. Patří sem například hřib dubák, bílý hřib, doubáček, doubravník, dubňák, panský hřib, poddoubník, skalník nebo tvrďák.

  • Klobouk – obvykle dosahuje délky 5–20 centimetrů (maximálně 25 centimetrů) a zpočátku mívá polokulovitý tvar, zatímco později bývá spíše klenutý nebo ploše poduškovitý. Jeho zbarvení se pohybuje od bledě hnědých přes tmavší hnědé odstíny až po hnědookrovou nebo šedohnědou. Povrch může být někdy nerovný, pokožka je obvykle suchá, matná nebo dokonce šupinkatá a za suchého počasí často rozpraskává.
  • Rourky a póry – zkraje mívají bělavou barvu, ale později se jejich zbarvení mění na žluté nebo žlutoolivové, zatímco ve stáří bávají stejně jako v případě hřibu smrkového olivově zelené.
  • Třeň – jeho tvar je nejprve soudkovitě nebo vejčitě břichatý, ale později se mění na kyjovitý. Typicky bývá masitý, přičemž v mládí má nahnědlé zbarvení a později získává rovnoměrně hnědý odstín (není tedy žíhaný). Kromě toho jej pokrývá síťka, jež má zpočátku bílou, ale později okrovou nebo hnědou barvu.
  • Dužnina – má bílou barvu typickou pro pravé hřiby, vydává příjemnou houbovou vůni a vyznačuje se nasládlou hřibovitou chutí.

Obecně jsou hřiby dubové rozšířené v Evropě, Asi a Střední Americe. U nás nejčastěji rostou v listnatých a smíšených lesích, přičemž výjimkou nejsou ani různá stanoviště ovlivněná činností člověka, kam patří hráze rybníků nebo různé parky. Jde o teplomilný druh, s nímž se můžete setkat od května až do října, a to hlavně v teplejších nížinách nebo pahorkatinách (nejčastěji pod duby a buky).

Kromě toho pak mykologové rozlišují ještě hřib habrový, který je v současné době považován za formu nebo varietu hřibu dubového, jež roste právě pod habry. Co se týče možné záměny, hřib dubový si můžete splést třeba s hřibem smrkovým, hřibem bronzovým, hřibem borovým nebo hřibem žlučovým (hořčák).

Hřib borový

Mezi pravé hřiby se podle mykologů řadí také hřib borový (Boletus pinophilus), což je výborná jedlá houba, jejíž výskyt na našem území je však momentálně značně omezený. Právě z toho důvodu se aktuálně řadí na seznam ohrožených druhů, a to konkrétně do kategorie VU (zranitelný taxon). Tato houba by tedy měla být chráněná a ke konzumaci se nesbírá.

  • Klobouk – typicky bývá široký 6–30 centimetrů, přičemž v mládí má obvykle polokulovitě sklenutý tvar, zatímco v dospělosti je spíše ploše rozložený nebo polštářovitý. Jeho barva je červenohnědá nebo sytě kaštanová a povrch nerovný, hrbolatý a trochu svraskalý. Zpočátku bývá klobouk bělavě ojíněný (na okrajích někdy dokonce světle růžový) a obecně působí sametovým dojmem.
  • Rourky a póry – v mládí mají bělavou barvu, později se mění na žlutozelené a ve stáří získávají zelený nebo olivový odstín.
  • Třeň – bývá tvrdě masitý a dole kyjovitý (v mládí dokonce až kulovitý). Jeho barva je obvykle světle hnědá nebo okrová, ale má typicky načervenalý nádech a v horní části jemnou síťku bělavé barvy.
  • Dužnina – opět je tuhá a bílá, ale pod pokožkou klobouku mívá vínově červenou nebo červenohnědou barvu. Na řezu se nijak nemění a její chuť i vůně jsou příjemně houbové.

S hřibem borovým se nejčastěji setkáte v borových nebo smíšených lesích, a to od nížin až po horské oblasti. Typicky roste pod borovicemi od května do října, ale můžete ho najít i v blízkosti jiných stromů. Pokud jde o možnou záměnu, díky svému charakteristickému vzhledu si ho většinou lidé s jinými druhy nepletou. Podobný je třeba hřib bronzový a vzácně si jej můžete zaměnit za hřib smrkový či hřib dubový.

Hřib bronzový

Vzácným zástupcem pravých hřibů je hřib bronzový (Boletus aureus), kterému se říká také hřib čerňák, hřib černý, bronzák nebo hřib černohnědý. Podobně jako hřib borový se dnes řadí na seznam ohrožených druhů, a proto byste jej neměli sbírat pro kuchyňské účely. Jeho výskyt totiž stále klesá vlivem necitlivých lesnických zásahů do přirozených lesních ekosystémů i vlivem houbaření.

  • Klobouk – dosahuje velikosti 6–15 centimetrů (někdy dokonce až 22 centimetrů), zpočátku mívá polokulovitý tvar a později získává ploše poduškovitou nebo klenutou podobu. Co se týče charakteristického zbarvení, je čokoládově nebo tmavě hnědý, v určitých případech až hnědočerný, černý či hnědoolivový. Jeho pokožka je pak matná, za suchého počasí bývá plstnatá a někdy praská.
  • Rourky a póry – nejprve se vyznačují bílou barvou, ale postupem času získávají žlutoolivový nebo žlutookrový odstín.
  • Třeň – v mládí působí soudkovitým dojmem, ale později je spíše kyjovitý nebo válcovitý. Jeho povrch má světle hnědou nebo lehce okrovou barvu a pokrývá jej bělavá nebo hnědavá síťka.
  • Dužnina – stejně jako v předchozích případech má bílou až žlutavou barvu, pod pokožkou klobouku je pak načervenalá a na řezu se nemění.

Jde o teplomilný druh, jenž roste v Evropě a také na území Afriky. Jelikož Česká republika představuje severní hranici jeho výskytu, najdete ho zde pouze výjimečně. Nejčastěji se přitom objevuje v dubinách nebo dubohabřinách, a to od nížin až po pahorkatiny. Konkrétně pak vyrůstá od června až do začátku října.

Samotný hřib bronzový někteří mykologové dříve pokládali za poddruh vyšších taxonů nebo za formu jiných druhů. Momentálně se samozřejmě jedná o samostatný druh, který je poměrně specifický. Přesto si ho můžete splést s jinými houbami, jako je například hřib dubový, hřib borový nebo Boletus regineus, jenž roste v Severní Americe.

Hřib hnědofialový

Posledním zástupcem pravých hřibů, který ovšem neroste na našem území, je hřib hnědofialový (Boletus separans). Jde o vzácnou houbu vyskytující se hlavně v listnatých a smíšených lesích. Typicky se objevuje v blízkosti buků, dubů a kaštanovníku setého, přičemž vzhledově může připomínat třeba hřib dubový nebo hřib borový.

  • Klobouk – dorůstá do šířky 5–15 centimetrů, má šedohnědou barvu s fialovým nebo hnědofialovým nádechem na okrajích a bývá plstnatý. V mládí pak můžete na jeho povrchu pozorovat okrové skvrny.
  • Třeň – působí břichatým dojmem, jeho zbarvení je okrově hnědé s nádechem do červena, a horní polovinu pokrývá bílá síťka.
  • Dužnina – opět má bílou barvu, při poškození se nijak nemění, a příjemně houbově voní i chutná.

Využití pravých hřibů

Bělohřiby jsou mezi houbaři ceněné hlavně pro svou delikátní chuť a příjemné houbové aroma. V kuchyni navíc mají všestranné využití, takže si je milovníci hub nemohou vynachválit. Hřib smrkový i hřib dubový se hodí jako základ pro skvělou smaženici, připravují se z nich chutné polévky a můžete je zařadit i do různých houbových směsí.

Hřib smrkový se pak skvěle vyjímá v omáčkách nebo krémovém rizotu a přidává se i pod maso, ačkoliv zde více vyniknou výraznější houby s kořenitou vůní, jaké jsou lišky a ryzce. Z hřibu dubového se pak často připravují řízky a samozřejmě se může stát základem dobré omáčky nebo polévky. Přestože ho lidé hojně nakládají do octového nálevu, dávejte si pozor na jeho častou červivost.

Chcete-li uschovat pravé hřiby na zimu, kdy vám bude jejich lahodná chuť scházet, můžete je usušit. Tímto způsobem navíc získají ještě výraznější houbové aroma. Kromě toho z nich pak můžete připravit také houbové koření, a to tak, že sušené praváky rozdrtíte v hmoždíři a vzniklý prášek přesejete přes jemné síto.

Jak vypadá jedovatý hřib?

Ačkoliv si mnozí lidé myslí, že si pravé hřiby rozhodně nemohou splést s žádnými jinými druhy, opak je někdy pravdou. Navíc stačí chvilka nepozornosti a může to mít velice nepříjemné následky. I mezi hřibovitými houbami totiž existují druhy, které jsou nejedlé nebo dokonce jedovaté a při konzumaci mohou člověku způsobit řadu zdravotních problémů.

Pokud si nevíte rady, jak poznat jedlý hřib, nebo naopak jak poznat jedovatý hřib, raději nechte neznámou houbu v lese nebo se ohledně jejího zařazení obraťte na zkušenějšího mykologa. Tak se vyhnete nepříjemným obtížím, které by u vás mohla konzumace neidentifikovaných hřibů vyvolat. A na které houby byste si měli dávat největší pozor?

S hřibem smrkovým a hřibem dubovým si můžete poměrně snadno splést hřib žlučník (hořčák), který má podobnou barvu klobouku. Na rozdíl od nich však mívá bělavě narůžovělé nebo růžové póry s rourkami, zatímco u pravých hřibů jsou žluté nebo žlutoolivové. Na třeni pak můžete pozorovat tmavou síťku s většími, protaženými oky. Prozradí ho ovšem i nesnesitelně hořká chuť.

Dalším nebezpečným zástupcem hřibovitých hub, s nímž se rozhodně nechcete potkat, je hřib kříšť. Ten se vyznačuje světlým nebo šedobělavým kloboukem, má červenožlutý třeň a ústí rourek na spodní straně klobouku má čistě žlutou barvu. Pozor si ale dejte také na hřib medotrpký se světlým kloboukem, žlutým třeněm a žlutým ústím rourek.

Kromě toho byste se měli zdaleka vyhýbat jedovatému zástupci, kterým je hřib satan. Poznáte ho hlavně podle světlého šedobílého klobouku, červených rourek pod kloboukem a třeně, jenž v dospělosti mívá červenou barvu. Jeho konzumace vás sice nezabije, ale i malý kousek způsobí neutišitelné zvracení. K dalším jedovatým hřibům pak řadíme hřib nachový, hřib rudonachový, hřib Le Galové nebo hřib Moserův. Ty jsou však poměrně vzácné.

Sledujte novinky webu RadimeJAK.cz na Googlu a Seznamu!

Co jsou pravé hřiby?

Tímto termínem se označuje skupina pěti jedlých druhů hřibovitých hub z rodu Boletus, které se vyznačují příjemnou houbovou vůní a lahodnou chutí. Říká se jim také praváky, bělohřiby nebo bílé hřiby a mezi vědecká synonyma patří třeba pojmenování hřiby ušlechtilé či hřiby tvrdé. Mezi lidmi jsou oblíbené, jelikož mají v kuchyni všestranné využití.

Jaké druhy hřibů patří mezi praváky?

Mezi pravé hřiby se řadí hřib smrkový, hřib dubový, hřib borový, hřib bronzový a hřib hnědofialový. První čtyři z nich rostou na našem území, ale sbírat se smí pouze hřib smrkový a hřib dubový, protože ty ostatní jsou chráněné. Jejich společným znakem je čistě bílá dužnina, která při řezu nezmodrá ani jinak nezmění barvu. Kromě toho mívají také olivově žluté rourky.

Kde rostou pravé hřiby?

V českých lesích se můžete setkat s hřibem smrkovým, hřibem dubovým, hřibem borovým a hřibem bronzovým. Každý z nich má přitom trochu jiné rozšíření, ale neomezují se pouze na místa pod jedním druhem stromů. Například hřib smrkový tedy najdete ve smrčinách, ale i pod borovicemi, duby, buky a břízami. Hřib dubový pak roste v dubinách, ale také nedaleko habrů a kaštanovníků.

Jak upravit pravé hřiby v kuchyni?

Hřib smrkový i hřib dubový se vyznačují lahodnou chutí a výrazným houbovým aroma, které ještě více vynikne po jejich usušení. Kromě toho se ale používají také jako základ pro smaženici, přidávají se do různých polévek a omáček, mohou skvěle dochutit houbové rizoto a připravují se z nich i řízky. Také z nich ovšem můžete vyrobit houbový prášek, který se používá jako koření.