Jak rozeznat jedlou Bedlu?

Vydali jste se do lesa nasbírat košík hub na smaženici a narazili jste při tom na bedly? V tom případě už jistě přemýšlíte, jak s nimi naložíte. V první řadě byste ale měli zkontrolovat, že se opravdu jedná o bedlu jedlou. Ačkoliv si mnozí houbaři myslí, že ji bezpečně poznají, ve skutečnosti se lidé často pletou. Prozradíme, jaké druhy bedel na našem území rostou, jak poznat jedlou bedlu a které houby se jí nejvíce podobají.

Jedlé a jedovaté bedly

Zatímco hříbek si jen tak s něčím nespletete, s bedlami si není radno zahrávat. Přestože tyto houby na našem území patří mezi nejoblíbenější druhy a z jejich lahodné chuti se každoročně radují tisíce houbařů, měli byste si dát dobrý pozor na to, co sbíráte. Málokdo totiž ví, že existují i nejedlé bedly a prudce jedovaté kousky, jejichž konzumace může být pro člověka velice nebezpečná.

Když se řekne bedla, většina lidí si vybaví bělavou houbu s hnědými šupinkami, která má dlouhou nohu a lehce oříškovou chuť. Pod tímto názvem se ovšem ukrývá rozsáhlá skupina menších i větších hub, která podle mykologů zahrnuje několik různých rodů. Zatímco odborník si s jejich rozlišením dokáže hravě poradit, pro laika mohou být jejich zástupci na první pohled nerozeznatelní.

Mezi houbaři jsou nejznámější „pravé bedly“ z rodů Macrolepiota a Lepiota, kam patří také oblíbená bedla vysoká (bedla jedlá). Existuje však i celá řada dalších skupin, které zahrnují houby podobné bedle vysoké. Sem patří rody:

• Chlorophyllum,
• Chamaemyces,
• Cystolepiota,
• Echinoderma,
• Leucoagaricus,
• Leucocoprinus,
• Pulverolepiota,
• Seiceomyces.

Aby toho nebylo málo, existují i další druhy hub, které na první pohled připomínají oblíbenou bedlu jedlou. Problém představuje například smrtelně jedovatá muchomůrka zelená nebo třeba halucinogenní muchomůrka tygrovaná. Záměna bedly za jiné velice nebezpečné druhy bohužel není nic neobvyklého a každý houbař by se měl v případě pochybností raději poradit s odborníkem.

Bedla vysoká

Vzhledem k tomu, že má bedla vysoká (Macrolepiota procera či Lepiota procera) poměrně specifický vzhled, houbaři často bývají přesvědčení, že ji snadno poznají. Jedná se o stopkovýtrusou houbu, které se často přezdívá také bedla jedlá. Hodí se ke sběru a kulinářskému využití, přičemž nejoblíbenějším způsobem přípravy je obalování a smažení v podobě houbových řízků.

Jak bezpečně poznat bedlu jedlou? Tento druh roste především v jehličnatých a listnatých lesích, přičemž mezi nejčastější místa výskytu patří hlavně prosvětlené mýtiny a lesní okraje. Objevuje se ovšem také v křovinách nebo na loukách. Může se přitom stát, že na jednom místě najdete větší množství hub, které dohromady tvoří celé kruhy.

Klobouk bedly vysoké měří v průměru 10 až 40 centimetrů. V mládí má vejčitý tvar, ale později se mění spíše do podoby kuželu nebo zvonu a nakonec bývá široce roztažený, takže připomíná deštník. Uprostřed se nachází výrazný tmavý hrbolek a povrch klobouku je pokrytý nápadnými hnědými šupinkami, které jsou poměrně měkké.

Třeň je v případě bedly vysoké válcovitý, dorůstá do výšky 15 až 40 centimetrů a dole bývá ukončený kulovitou hlízou. Noha se dá se snadno vylomit, v mládí je vatovitě vycpaná a celkem tuhá, ale později se mění na dutou. Co se týče zbarvení, převažuje bílý odstín, ale na povrchu jsou znatelné drobné hnědé šupinky. Po odrostení klobouku navíc na třeni zůstává tzv. sukýnka (prstenec).

Lupeny na spodní straně klobouku jsou poměrně vysoké, husté a břichaté. To znamená, že nerostou po celé délce klobouku od nohy až po jeho okraj stejně, ale uprostřed bývají spíše vyšší. Zpočátku mají světlou barvu, ale postupem času hnědnou. Pokud do bedly vysoké říznete, nezmění barvu. Ochutnáte-li tuto houbu v syrovém stavu, její chuť bude připomínat čerstvá jádra lískových ořechů.

Bedla červenající

Dalším na našem území hojně se vyskytujícím druhem je bedla červenající (Chlorophyllum rachodes), kterou houbaři znají také pod názvem bedla krvavějící, bedla třepivá nebo bedla načervenalá. Tato houba byla dříve považována za jedlou, dnes se ovšem odborníci ohledně její konzumace příliš neshodují a mnozí její sběr nedoporučují.

Vzhledem k několika případům, kdy došlo k otravě, byste se této houbě měli raději vyhnout. Podle některých mykologů je zdrojem obtíží hlavně bedla červenající česká (var. bohemica), která je považována za jedovatý poddruh, ale jiní berou v potaz spíše zdravotní stav člověka a tvrdí, že je jedovatá pouze pro citlivé nebo alergické jedince. Svou roli pak může hrát i prostředí, kde roste.

Ačkoliv se bedla červenající vyskytuje na podobných místech jako bedla vysoká, liší se od ní svým menším vzrůstem. Vzhledově jsou si tyto houby sice podobné, ale bedla červenající bývá na první pohled štíhlejší a po otlačení nebo při řezu mění barvu na žlutooranžovou či hnědočervenou. Stejně jako bedla vysoká ovšem může růst v dosti početných skupinách.

Bedla ostrošupinná

Další houba podobná bedle vysoké je bedla ostrošupinná (Lepiota aspera), která má i celou řadu dalších pojmenování, jako je například bedla drsná, bedla ostrošupinatá, bedla ostrolupenná nebo bedla vidlená. Jedná se o nejedlý druh z čeledi pečárkovitých, který ovšem není na našem území příliš rozšířený, takže se s ním při běžné návštěvě lesa většinou nepotkáte.

Ačkoliv některým houbařům může bedla ostrošupinná na první pohled připomínat bedlu jedlou, při bližším prozkoumání se dají tyto druhy snadno odlišit. Její klobouk je totiž pokrytý rozpraskanou pokožkou a drobnými, vzhůru odstupujícími šupinami, které se zdají být ostré. Barva klobouku je navíc červenohnědá nebo kaštanově hnědá a prsten je tenký jako blána, takže se může stát, že ho smyje déšť. Objeví-li se tedy někde tato bedla, záměna za jedlou houbu není až tak častá.

Bedla zahradní

Jedním z druhů, na který si rozhodně musíte dávat pozor, je bedla zahradní, někdy označovaná také jako bedla jedovatá nebo bedla česká. Tato houba totiž může při pozření způsobit otravu. U pacientů pak se pak objevují průjmy, zvracení nebo břišní kolika, přičemž člověka často trápí také dehydratace organismu, což je velice nebezpečné.

Hlavním rozdílem mezi bedlou zahradní a bedlou vysokou je místo jejich výskytu. Zatímco jedlý druh najdete hlavně v lesích, bedla jedovatá si potrpí na hnojenou půdu a nejčastěji roste v parcích, na zahradách, na záhonech nebo třeba přímo na kompostu. Právě proto na těchto místech bedly nikdy nesbírejte, abyste se vyhnuli nepříjemné záměně.

Klobouk bedly zahradní je v průměru 8 až 16 centimetru velký a bývá také dosti masitý. V mládí má typicky červenohnědou barvu, která může někdy přecházet až do tmavších odstínů hnědé, ale později jeho pokožka rozpukává a na povrchu se tvoří odstávající šupiny. Těmi pak prosvítá bílý, papírově vláknitý podklad, uprostřed však zůstává klobouk spíše jednolitý.

Noha této bedly je poměrně vysoká, přičemž často dorůstá až do velikosti 18 centimetrů. Nejdříve se pyšní čistě bílou barvou, ale později přechází do okrově hnědé. Na povrchu většinou bývá hladká a uvnitř dutá, přičemž stejně jako ostatní bedly mívá patrný prstenec, který je silně blanitý. Dole je pak třeň rozšířený do nápadné hlízy, která může být dlouhá až 6,5 centimetru.

Důležitým znakem bedly zahradní, díky kterému můžete odlišit jedovaté a jedlé bedly, je skutečnost, že se na vzduchu barví nejprve do pomerančového odstínu a později do červena. Toto vybarvení ovšem není tak intenzivní jako u bedly červenající, která je navíc na první pohled o něco menší (vytváří menší plodnice).

Bedla zelenolupenná

Poměrně vzácným druhem je bedla zelenolupenná (Chlorophyllum molybdites), která nejčastěji roste pod listnatými stromy, jako je jasan nebo habr. Tato houba je také jedovatá, a proto by si na ní houbaři měli dávat dobrý pozor. Vzhledem ke svým modrozeleným lupenům, které jsou na první pohled velice výrazné, ovšem záměna s bedlou vysokou spíše nehrozí.

Bedla kaštanová

Mezi smrtelně jedovaté druhy se pak řadí bedla kaštanová (Lepiota castanea), která obsahuje stejné toxické látky jako muchomůrka zelená. S bedlou vysokou byste si ji však neměli splést, protože je velice drobná a dorůstá pouze do výšky 5 centimetrů. Její klobouk je vyklenutý a v průměru nepřesahuje šířku 2 až 4 centimetrů. Dužina i lupeny mívají bělavou barvu, ale po zmáčknutí se barví do žlutohnědé.

Které bedly sbírat?

Ačkoliv vám konzumace některých druhů nemusí přivodit žádné zdravotní problémy, obecně platí, že byste se měli raději vyhýbat všem bedlám malého vzrůstu. Ty jsou totiž buď nejedlé, nebo přímo jedovaté. Některé pak dokonce obsahují toxiny, které se nachází také v muchomůrce zelené a dalších nebezpečných houbách.

Jaké bedly je tedy bezpečné sbírat? Pokud se řadíte mezi méně zkušené houbaře, v ideálním případě se zaměřte pouze na bedlu vysokou, která se dá poměrně snadno odlišit od jiných druhů, a to nejen díky svému vzhledu, ale také z toho důvodu, že po naříznutí nebo otlačení nemění barvu.

V poznávání hub vám může pomoci i mobilní aplikace na houby, která dokáže pomocí funkce optického rozpoznávání na základě neuronové sítě definovat druh houby.

Další známé druhy bedel:

• Bedla dívčí,
• Bedla zardělá,
• Bedla orosená,
• Bedla nažloutlá,
• Bedla špičkovitá,
• Bedla Konrádova,
• Bedla šedohnědá,
• Bedla hřebenitá,
• Bedla klamavá,
• Bedla hnědočervená,
• Bedla Bedhamova,
• Bedla chřapáčová,
• Bedla fialově zrnitá.

Bedla versus muchomůrka

Chystáte se do lesa a máte strach, že byste si mohli jedlou bedlu splést s jedovatou muchomůrkou? Ačkoliv se bedla vysoká dá snadno zaměnit třeba za bedlu zahradní, protože jsou si tyto druhy velmi podobné, muchomůrky se naštěstí v několika znacích liší. Při sběru se proto raději vždy podívejte i na část houby, která je v zemi, abyste měli jistotu, že se opravdu jedná o bedlu.

Muchomůrka zelená na rozdíl od bedly vysoké vyrůstá z pochvy, která je vysoká a cípatá. Bedla má naopak u země kulovitou hlízu. Dalším znakem, podle kterého se lidé snaží tyto houby odlišit, je zbarvení. Zatímco muchomůrka bývá většinou olivově zelená nebo žlutozelená, bedla mívá typický bílý odstín a je pokrytá hnědými šupinkami.

Vzhledem k tomu, že muchomůrka zelená, muchomůrka jarní nebo muchomůrka tygrovaná mohou mít v některých případech bělavé zbarvení, raději vždy kontrolujte i přítomnost pochvy ve spodní části houby, nebo se o její konzumaci dopředu poraďte se zkušeným mykologem.